15 March, 2017 16:14

MĚSTO V TÉTO KNÍŽCE,

LIDÉ A MÍSTA,

VŠECHNO JE SMYŠLENÉ,

JEN POSTUPY POLICIE

SE ZAKLÁDAJÍ

NA ZAVEDENÉ

TECHNICE PÁTRÁNÍ.

1

Detektiv Steve Carella si nebyl jistý, jestli správně slyšel, co ten člověk řekl. Od muže, jehož žena leží rozpáraná na podlaze ložnice v kaluži vlastní krve, by člověk něco takového nečekal. Ten muž měl dosud na sobě převlečník a klobouk, šálu a rukavice. Stál vedle nočního stolku s telefonem, vysoký muž s úzkým obličejem, jehož svislou plochu dramaticky přerušoval pěstěný šedivý knír odpovídající prošedivělým spánkům. Oči měl jasné a modré a v žádném případě se v nich nezračila bolest ani zármutek. Jako kdyby se chtěl ujistit, že mu Carella rozuměl, opakoval úryvek svého předešlého výroku, tentokrát s ještě větším důrazem.

„Strašně rád, že je mrtvá,“ řekl.

„Pane,“ řekl Carella, „jistě vám nemusím připomínat…“

„Ovšemže ne,“ řekl muž. „Nemusíte. Náhodou jsem trestní advokát. Jsem si vědomý svých práv a velmi dobře vím, že všechno, co řeknu dobrovolně, může být později použito proti mně. Opakuji, že má žena byla skrznaskrz zkažená, a já jsem strašně rád, že ji někdo zabil.“

Carella přikývl, otevřel notes, podíval se do něj a řekl: „To vy jste volal na policii?“

„Já, ano.“

„Jmenujete se Gerald Fletcher?“

„Přesně tak.“

„Jméno vaší paní, pane Fletchere?“

„Sarah. Sarah Fletcherová.“

„Řekl byste mi, co se dělo?“

„Přišel jsem domů asi před čtvrthodinou. Zavolal jsem na ženu ode dveří a nedostal odpověď. Šel jsem do ložnice a našel ji mrtvou na podlaze. Okamžitě jsem zavolal na policii.“

„Když jste přišel, byl pokoj v tomhle stavu?“

„Byl.“

„Sahal jste na něco?“

„Na nic. Nehnul jsem se z tohohle místa od chvíle, kdy jsem zavolal.“

„Byl tu někdo, když jste přišel?“

„Ani živá duše. Až na manželku, samozřejmě.“

„A říkáte, že jste přišel před čtvrthodinou?“

„Víceméně. Můžete si to ověřit u obsluhy výtahu, kterým jsem jel nahoru.“

Carella se podíval na hodinky. „Bylo by to asi tak v deset třicet?“

„Ano.“

„A policii jste zavolal…“ Carella nahlédl do otevřeného notesu. „V deset třicet čtyři. Je to tak?“

„Nepodíval jsem se na hodinky, ale tak nějak to bude.“

„Vaše volání je zaznamenáno v…“

„Deset třicet čtyři bude přibližně správně.“

„To je váš kufr v předsíni?“

„Ano.“

„Vracíte se z nějaké cesty?“

„Byl jsem pryč na tři dny.“

„Kde?“

„V Los Angeles.“

„Co jste tam dělal?“

„Jeden můj společník potřeboval radu v kauze, na kterou se připravuje.“

„V kolik hodin přistálo vaše letadlo?“

„V devět čtyřicet pět. Vyzvedl jsem si zavazadlo, sedl do taxíku a jel rovnou domů.“

„A přijel sem v deset třicet?“

„Správně. Už potřetí.“

„Prosím?“

„Zjišťujete tento fakt už potřetí. Pokud máte ještě nějaké pochybnosti, dovolte, abych opakoval, že jsem přijel v deset třicet, našel svou ženu mrtvou a v deset třicet čtyři zavolal policii.“

„Ano, to všechno mám.“

„Jak se jmenujete vy?“ zeptal se Fletcher náhle.

„Carella. Detektiv Steve Carella.“

„Budu si to pamatovat.“

„Buďte tak laskav.“

Zatímco si Fletcher zapamatovával Carellovo jméno a policejní fotograf tančil kolem mrtvoly danse macabre, rozsvěcovaly se blesky fotoaparátů a zachycovaly smrt na polaroidní snímky pro okamžité ověření. Natáhni, počkej patnáct vteřin, až to pískne, vytrhni obrázek, aby ses ujistil, že mrtvá vypadá dobře, totiž tak dobře, jak může vypadat žena s rozpáraným břichem a vnitřnostmi vytékajícími na koberec; zatímco se dva policisti z oddělení pro vyšetřování vražd jménem Monoghan a Monroe mračili, protože je ve studené prosincové noci, dva týdny před vánočními svátky, vytáhli z domova; zatímco detektiv Bert Kling hovořil dole s obsluhou výtahu a s vrátným ve snaze zjistit, kdy přesně přijel pan Gerald Fletcher taxíkem před dům na silvermineském Oválu, vešel do něj, vyjel výtahem a našel v bytě svou kdysi krásnou ženu Saru rozteklou jako améba a ošklivě mrtvou na koberci v ložnici; zatímco se dálo toto vše
chno, laboratorní technik jménem Marshall Davies se činil v kuchyni a čekal na policejního lékaře, který prohlásí paní Fletcherovou za mrtvou a stanoví pravděpodobnou příčinu její smrti, jako kdyby na to musel být génius, aby určil, že ji někdo rozpáral vyskakovacím nožem; teprve pak půjde Davies do ložnice a jemně a opatrně vytáhne nůž z krvavých a slizkých vnitřností, aby z rukojeti vražedného nástroje získal aspoň několik slušných otisků prstů.

Davies byl neostřílený ještě, ale vnímavý technik a první, co v kuchyni zaregistroval, bylo dokořán otevřené okno, tedy nic tak docela běžného v prosincové noci, kdy teplota venku klesla na dvanáct stupňů Fahrenheita, o stupních Celsia ani nemluvě. Davies se nahnul nad dřezem a zjistil dále, že okno vede na nouzové schodiště u zadní strany budovy. Byl sice placený jen za prozkoumání vnějších aspektů trestného činu jako střepu skla v očích oběti nebo střely v její hrudi – v případě ženy ve vedlejším pokoji nože v břiše -, ale neodolal a říkal si, co kdyby nějaký vetřelec vylezl po těch nouzových schodech do kuchyně, odtud šel do ložnice a tam zabil tu ženu.

Vzhledem k tomu, že v dřezu našel velký blátivý otisk a další podobné vedle dřezu na podlaze a pak ještě několik, čím dál tím méně zřetelných, usoudil, že má horkou stopu. Je přece možné, že vetřelec prolezl oknem, šlápl do dřezu a šel přes pokoj s tím svým vyskakovacím nožem v ruce až k té paní a surově jí rozřízl břicho odleva doprava tak snadno, jako se roztrhne celofánový obal na balíčku cigaret?

Davies přestal spekulovat a vyfotografoval šlépěj v dřezu i ty další na podlaze. Potom, protože lékař se pořád ještě motal kolem mrtvoly (smrt následkem bodnutí nože, říkal si Davies netrpělivě, prostě ji vykuchal, pro rány boží) a zřejmě se zdráhal vyslovit určitěji, aniž by zavolal nadřízeného nebo maminku (víš, my tu máme těžkej případ, ženský někdo rozpáral břicho nožem, nevíš, co by mohlo být příčinou smrti?), Davies vylezl na nouzové schodiště a poprášil parapet okna, kterého by se byl vetřelec musel chytit, aby mohl okno otevřít, a pro každý případ poprášil i železné zábradlí žebříku, který vedl k nouzovému schodišti.

A teď, jestli ten doktor skončí s tou zatracenou mrtvolou a jestli na rukojeti nože budou čerstvé otisky, mají to mládenci ze sedmaosmdesátký málem v suchu díky Marshallu Daviesovi.

Byl to povznášející pocit.

Zato pocity detektiva Berta Klinga nestály za nic.

Jak si nepřetržitě opakoval, neměl ten stav nic společného s tím, že Cindy Forrestová zrušila před třemi týdny jejich zasnoubení, člověk přece nemůže chodit a truchlit nad něčím, co vlastně nikdy neexistovalo. Mimoto mu Cindy naprosto jasně vyložila, že ačkoli si spolu užili a ona bude s láskou a potěšením vzpomínat na něho a na dny a měsíce (dokonce roky), které spolu strávili v předstírané zamilovanosti, seznámila se přesto s velice přitažlivým mladým mužem, psychiatrem v nemocnici Buenavista, kde je asistentem, a vzhledem k tomu, že mají společné zájmy a on je ochoten se ihned ženit, kdežto Kling je zřejmě ženatý se služebním revolverem Speciál ráže 38, má Cindy pocit, že bude lepší ukončit jejich vztah co nejrychleji a vyhnout se tak traumatu dlouhého a bolestného rozchodu.

To se odehrálo před třemi týdny a on od té doby Cindy neviděl ani jí nevolal, a bolest rozchodu se rovnala jedině bolesti v pravém rameni, jež ho trápila, i když nosil na ruce měděný náramek. Ten náramek mu daroval sám Meyer. Meyer, o kterém by nikdo nepředpokládal, že je pověrčivý a věří na všelijaké směšné bláboly. Náramek měl začít účinkovat za deset dní – možná že za dva týdny, vykrucoval se Meyer – a Kling ho nosil už jedenáctý den a zatím žádnou úlevu nepocítil, zato měl na zápěstí přímo pod náramkem zelenou skvrnu. Naděje však umírá poslední. Někde v pamětí lidstva vězí obrovský, opicí podobný tvor, který si brousí zvířecí tesáky před ohněm a mručením se modlí za zítřejší zdařilý lov. Někde v paměti lidstva, i když ne v tak vzdálené minulosti, byl obraz Cindy Forrestové, nahé v Klingově náruči, a současně i fantastická představa, jak mu jednou zavolá a přizná, že se dopu
stila obrovského omylu a je ochotná opustit svého psychiatrického galána. Kling nehoroval pro ženskou emancipaci, ale přesto pokládal za naprosto správné, aby se Cindy chopila iniciativy a obnovila jejich vztah; byla to koneckonců ona, kdo učinil první a definitivní krok k jeho ukončení. Rameno mezitím bolelo jako blázen a mládenec, který obsluhoval výtah, nepatřil k chytrým a hubatým čiperům stoupajícím vzhůru (Kling sebou škubl, nesnášel slovní hříčky, ani když byl sám jejich autorem), ale spíš natvrdlé nemehlo, které má potíže se zapamatováním vlastního já. Kling se unaveně odhodlal probrat to všechno znova.

„Znáte pana Fletchera od vidění?“ zeptal se.

„Jakpak by ne,“ řekl mladík.

„Jak vypadá?“

„Abyste věděl, říká mi Max.“

„Ano, Maxi, ale…“

„Haló, Maxi, řekne. Jak se máš, Maxi? Já řeknu: Brej den, pane Fletcher, dneska je hezky, že jo?“

„Byl byste tak laskav a popsal mi ho?“

„Je hezkej. Fešák.“

„Jaké má oči?“

„Hnědý? Modrý? Tak něco.“

„Kolik může měřit?“

„Je velikej.“

„Větší než vy?“

„To určitě.“

„Než já?“

„To ne. Asi stejně. Pan Fletcher bude stejně velikej.“

„Jaké má vlasy?“

„Bílý.“

„Bílé? Chcete říct šedivé?“

„Bílý, šedivý, tak něco.“

„Tak jaké, Maxi? Vzpomenete si?“

„Něco takovýho, dyť to říkám. Zeptejte se Phila. Ten je dobrej na přesnej čas a takový věci.“

Phil byl vrátný. Byl dobrý na přesný čas a takové věci. Byl taky mrzutý a osamělý stařec, který vítal příležitost octnout se v dokumentárním filmu o policajtech a zlodějích. Kling ho nedokázal přesvědčit, že tentokrát jde o skutečné vyšetřování, že nahoře je mrtvá žena, mrtvá něčí vinou. Přáním policie je pak odevzdat tohoto viníka spravedlnosti. Puntík.

„No jo jó,“ řekl Phil, „je to hrůza, jak to teďka tady u nás vypadá, viďte? Nebylo to tak hrozný, když jsem byl malej. Narodil jsem se v Jižní čtvrti, víte, když tam někdo nosil boty, tak se o něm říkalo, že je cimprlich. Pořád jsme se prali s tlupama Taliánů, víte? Házeli na ně věci ze střechy, cihly, vajíčka, železný harampádí, jednou vopíkač topinek – jo, namouduši, jednou jsme shodili ze střechy starej vopíkač topinek mý mámy, bác, praštil jednoho toho taliánskýho kluka rovnou do kebule, špatný místo, kam uhodil Taliána, samozřejmě, nic mu to neudělá. Ne, chci jen říci, že nikdáž to nebylo tak zlý jako teďka, i když jsme mlátili Taliány a voni nás, tenkrát to byla legrace. Co se děje dneska? Dneska nastoupíte do vejtahu, tam je nějakej feťák, strčí vám bouchačku pod nos a prej zastřelím vás, když nenavalíte všechny prachy. Doktoru Haskinsovi se to stalo, abyste nemyslel, že jen tak kecám. Vra
cí se takle domů ve tři ráno, nastoupí do vejtahu – Max se ulejvá, tak je to přepnutý na samoobsluhu. Jenže ve vejtahu je chlap, bůhsámví, jak se dostal do baráku, asi ze střechy, voni skáčou po střechách jako kamzíci, tyhle mizerové, a strčí… doktoru Haskinsovi pod nos, takle, namíří mu to do nosních dírek, krindapána, a sem se všema penězma, povídá, a všecky drogy, co máte v tašce. K čertu se vším, říká si doktor Haskins, přece se nedám zamordovat pro všivejch čtyřicet dolarů a dvě flaštičky kokainu, tudle si to vem a dej mi pokoj! Tak dá tomu chlapovi, co chce, a víte, co ten chlap přesto udělá? Zmlátí doktora Haskinse, musej ho vodvízt do špitálu a sešít mu to sedmi stehama, ten mizera mizerná mu rozbil čelo hlavní bouchačky a ještě ho s ní zmlátil, víme? Co má tohle bejt, řekněte? Smrdí to tady a nejvíc v tý naší čtvrti. Vzpomínám si, jaký to tu bylo, člověk se mohl vracet ve tři, čtyři, p
ět nebo dokonce v šest ráno, nikdo se nestaral, kdy se vracíte, moh ste mít na sobě frak a norkovej kožich, nikdo se nestaral, co máte na sobě, jesli šperky, diamantový knoflíky do manžet, nikdo vás nevobtěžoval. Zkuste to dneska. Zkuste jít po ulici, když je tma, bez psa na vodítku, a uvidíte, jak daleko dojdete. Voni vás vyčenichaj, když se blížíte, tyhle feťáci, a skočí po vás. Měli sme v tomhle baráku spoustu vloupaček, samí feťáci. Slezou dolů ze střechy, řek byste to? Dávali sme novej zámek na dveře vod půdy už stokrát, ale myslíte, že to pomůže? Jsou to vodborníci, sotva dáme novej zámek, šup a je po něm! Nebo choděj po nouzovejch schodištích, kdo jim v tom zabrání? A než se nadějete, už sou v něčim bytě, ukradnou tam kde co, máte štěstí, když vám tam nechaj falešný zuby ve skleničce. Nevím, kam to s tímhle městem spěje, to vám povídám. Je to hanba a vostuda!“

„A co pan Fletcher?“ zeptal se Kling.

„Co s panem Fletcherem? To je slušnej pán, advokát. Přijde domů a co najde? Svou ženu mrtvou na podlaze, zamordoval ji nějakej bláznivej feťák. Takle se má žít? Koho to těší? Člověk nemůže vkročit ani do vlastní ložnice, aby se na něj někdo nevrh! Co má todle bejt?“

„Kdy se vrátil pan Fletcher domů dnes večer?“

„Asi v půl jedenáctý,“ řekl Phil.

„Víte to jistě?“

„Sichr. Víte, jak si to pamatuju? Paní Hornowitzová, co bydlí v bytě 12 C, nemá budíka, nebo od tý doby, co jí před dvěma rokama umřel manžel, neví, jak ho nařídit. Takže každej večír zavolá, zeptá se, kolik je přesně hodin, a aby ji prej denní služba vzbudila v tolik a tolik. Nejsme sice hotel, ale co, stará ženská žádá vo malou laskavost, kdo by jí vodmítnul? Vo Vánocích je moc štědrá a Vánoce budou brzo, že jo? Tak dneska veme telefon a volá: ,Kolik je správně hodin, Phile?‘ a já se kouknu na svý hodinky a povídám, že půl jedenáctý, když právě přijede taxíkem pan Fletcher a zastaví. Paní Hornowitzová povídá, ať poprosim denního vrátnýho, aby ji vzbudil v půl vosmý, já řikám, že jo, a pak du ven na chodník, abych vzal panu Fletcheiovi kufr. Proto si pamatuju, kolik bylo přesně hodin.“

„Šel pan Fletcher rovnou nahoru‘?“

„Rovnou,“ řekl Phil. „Kam jinam by chodil? Projít se po vokolí v půl jedenáctý v noci? To je jako chodit v noci po úzký lávce.“

„Tak vám mockrát děkuju,“ řekl Kling.

„Není zač,“ řekl Phil. „Jednou už se tady filmovalo.“

Jenže tentokrát se žádný film nenatáčel. Stáli v neformálním trojúhelníku kolem Geralda Fletchera a zdvihali obočí nad jeho odpověďmi. Tři špičky trojúhelníku tvořili detektiv poručík Peter Byrnes a detektivové Meyer a Carella. Fletcher seděl na židli s rukama zkříženýma na prsou. Pořád ještě byl v klobouku, měl šálu, plášť a rukavice, jako by očekával, že ho každou chvíli někdo vyvolá ven a on chce být připravený na nevlídné počasí. Výslech se konal v kamrlíku bez oken a s dveřmi s matným sklem, na kterém se skvěl eufemistický název Výslechová místnost. Místnost byla přepychově zařízená úředním nábytkem z roku 1919 a honosila se dlouhým stolem, dvěma židlemi s rovnými opěradly a zarámovaným zrcadlem. Zrcadlo viselo na zdi proti stolu a bylo to (chachá) jednostranně průhledné sklo. Znamená to, že na této straně jste v něm viděli svůj odraz, když jste se do něho podívali, ale z druhé stra
ny je vidět do místnosti a můžete pozorovat, sami neviděni, jak se zločinec chová a tváří – obhájci zákona chodí různými cestičkami po celém světě. Často se prý dokonce stalo, že zločinci se smyslem pro humor přistoupili k zrcadlu, přitiskli si palec na nos a na znamení úcty a sympatií s policajty na druhé straně luskli prsty. Takhle vzniká vzájemný vztah a obdiv mezi lidmi, kteří porušují zákon, a těmi, kdo se ho snaží prosazovat. Zločin se nevyplácí – ale neškodí, když se přitom člověk trochu zasměje, jak řekl kdysi Euripides.

Policisty stojící ve volném trojúhelníku kolem Geralda Fletchera sice neudivovala, ale zase se nedá říct, že bavila jeho poctivost, nebo, máme-li být přesní, jeho tak nezakrytě brutální upřímnost. Diskutovat o smrti manželky bez příkras a parádiček je jedna věc, úplně něco jiného je koledovat si o doživotí ve státní věznici. Jenže právě tak si počínal Gerald Fletcher.

„Já jsem ji nenáviděl,“ řekl a Meyer zdvihl obočí a podíval se na Byrnese, který taky vytáhl obočí a podíval se na Carellu, jenž stál proti jednostrannému zrcadlu a měl možnost vidět svůj vlastní odraz, jak zdvihá obočí.

„Pane Fletchere,“ řekl Byrnes, „já vím, že znáte svá práva, vysvětlili jsme vám je…“

„Znal jsem je už dávno předtím, než jste mi je vysvětlili,“ řekl Fletcher.

„A vím, že odpovídáte na naše otázky z vlastní vůle a bez přítomnosti svého právního zástupce…“

„Já jsem právník.“

„Chtěl jsem říct…“

„Já vím, co jste chtěl říct. Ano, jsem ochotný odpovědět na každou vaši otázku a na všechny otázky bez přítomnosti právního zástupce.“

„Ale já jsem pořád ještě přesvědčený, že vás musím varovat. Byla zavražděna žena…“

„Ano, má drahá, báječná manželka,“ řekl Fletcher sarkasticky.

„Což je vážný trestný čin…“

„Ze všech trestných činů asi ten prvořadý,“ řekl Fletcher.

„Ano,“ řekl Byrnes. Nikdy nepatřil k lidem, kteří plýtvají slovy, ale ve Fletcherově přítomnosti měl pocit, že má svázaný jazyk. Se svou kulatou hlavou a vlasy, jež začínaly být ocelově šedé (a na temeni řídly), s modrýma očima a podsaditou postavou vypadal jako jeden z mužstva minnesotských Vikingů. Narovnal si uzel u kravaty, odkašlal si a pohledem vyzval kolegy, aby mu pomohli. Meyer i Carella upírali oči na tkaničky svých bot.

„Podívejte se,“ řekl Byrnes, „jestli opravdu chápete, co děláte, tak prosím. My jsme vás varovali.“

„Ano, varovali jste mě. Několikrát. Nechápu, proč,“ řekl Fletcher, „protože se necítím nijak zvlášť ohrožený. Moje žena je mrtvá, někdo tu čubku zabil. Ale nebyl jsem to já.“

„Dobře, pane Fletchere, rádi přijímáme vaše tvrzení, ale pouhé tvrzení neodstraní naše pochybnosti,“ řekl Carella. Slyšel svá slova a sám nevěděl, odkud se berou. Uvědomil si, že se snaží udělat na Fletchera dojem, snaží se odrazit okatou bohorovnost toho člověka tím, že se uchází o jeho přízeň. Podívej se na mě, žadonil, poslouchej mě, nejsem jen omezený policajt, jsem citlivý a inteligentní člověk, schopný chápat tvůj slovník, tvé sarkasmy, a dokonce i tvůj jedovatý humor. Carella napůl seděl na poškrábaném dřevěném stole, napůl se o něj opíral. Vysoký, atleticky vyhlížející muž s rovnými hnědými vlasy a hnědýma, zvláštně sešikmenýma očima zkřížil ruce na prsou v bezděčné imitaci Fletchera. Jakmile si uvědomil, co dělá, svěsil ruce a upřel pohled na Fletchera v očekávání odpovědi. Fletcher mu upřený pohled oplatil.

„Tak co?“ řekl Carella.

„Jaké co, pane Carello?“

„Máte k tomu co říct?“

„K čemu?“

„Jak víme, že jste ji neprobodl vy?“

„Tak za prvé,“ řekl Fletcher, „jsou tu stopy násilného vniknutí do kuchyně a spěšného odchodu z ložnice – viz dokořán otevřené okno v první místnosti, rozbité okno v druhé. Dále otevřené zásuvky v příborníku v jídelně…“

„Jste bystrý člověk,“ řekl najednou Meyer. „Toho všeho jste si všiml v těch čtyřech minutách, které uplynuly od chvíle, kdy jste vešel do bytu a než jste zavolal policii?“

„Bystrost vyžaduje mé povolání,“ řekl Fletcher, „ale abych odpověděl na vaši otázku, tak ne. Všiml jsem si toho všeho potom, co jsem mluvil tady s detektivem Carellou a zatímco on podával telefonem zprávu vašemu poručíkovi. Můžu dodat, že bydlím v tom bytě posledních dvanáct let a člověk nemusí být nijak zvlášť bystrý, aby viděl, že okno v ložnici je rozbité a kuchyňské okno otevřené. Nemusí být ani detektiv, aby zaregistroval, že někdo odcizil rodinné stříbro, zvláště když se pod rozbitým oknem v ložnici válejí po podlaze rozházené lžíce, naběračky a nožíky na máslo. Prohledali jste uličku pod oknem? Váš vrah tam třeba ještě leží.“

„Váš byt je v prvním patře, pane Fletchere,“ řekl Meyer.

„Proto si myslím, že by tam ještě mohl být,“ řekl Fletcher. „Se zlomenou nohou nebo proraženou lebkou.“

„Při své dlouholeté zkušenosti,“ řekl Meyer a Carella si uvědomil, že i on se snaží udělat na Fletchera dojem, „jsem se nesetkal se zločincem, který by vyskočil z okna v prvním patře budovy.“ (Carella se podivil, že nepoužil slova defenestroval.)

„Tenhle pachatel mohl mít dobrý důvod ke zbrklosti,“ řekl Fletcher. „Právě zabil ženskou, pravděpodobně na ni narazil nečekaně v bytě, o kterém soudil, že je prázdný. Slyšel někoho, jak otvírá hlavní dveře, a uvědomil si, že nemůže opustit byt tou cestou, kterou přišel, protože kuchyň je hned vedle vchodu. Bezpochyby se rozhodl, že raději riskuje zlomenou nohu než doživotní vězení. Jak vypadá tenhle portrét ve srovnání s těmi, které jste poznal během své dlouholeté zkušenosti, pane Meyere?“

„Poznal jsem hodně zločinců,“ řekl Meyer nejapně, „a někteří jsou tak mazaní, že si škodí.“ Připadal si jako idiot, už když pronášel tohle kázáníčko, ale Fletcher se choval tak, že udělal kreténa z každého. Meyer si přejel rukou po holé hlavě a vyhnul se pohledem Carellovi a Byrnesovi. Cítil, aniž věděl proč, že je zklamal. Chtělo to ostrou ránu mečem a on se zmohl jen na bezmocnou moudrost podobnou píchnutí kapesním nožem. „A co ten nůž, pane Fletchere?“ řekl. „Viděl jste ho už někdy?“

„Nikdy.“

„Váš nůž to náhodou není, že?“ zeptal se Carella.

„Není.“

„Řekla vaše žena něco, když jste vešel do ložnice?“

„Když jsem vešel do ložnice, byla moje žena mrtvá.“

„Víte to jistě?“

„Se vší určitostí.“

„Dobrá, pane Fletchere,“ řekl Byrnes náhle. „Byl byste tak laskav a počkal venku?“

„Ovšem,“ řekl Fletcher, vstal a vyšel z místnosti. Všichni tři detektivové stáli mlčky několik dlouhých minut. Pak řekl Byrnes: „Tak co myslíte?“

„Já myslím, že to udělal,“ řekl Carella.

„Proč si to myslíš?“

„Já to proberu, když dovolíš.“

„Ano, prober to.“

„Myslím, že to mohl udělat.“

„Přes všechny ty příznaky vloupání?“

„Právě kvůli nim.“

„Tak spusť, Steve.“

„Mohl přijít domů a najít svou ženu probodnutou – jenže ne smrtelně – a dorazil ji tím, že jí rozpáral nožem břicho. Podle lékařský zprávy byla smrt téměř okamžitá buď v důsledku přeříznutý břišní aorty nebo šoku nebo obou. Fletcher měl na to čtyři minuty, ale mohly mu stačit třeba jen čtyři vteřiny.“

„Možný to je,“ řekl Meyer.

„Anebo se mi ten chlap prostě nelíbí,“ řekl Carella.

„Koukneme se, co nám řekne laborka,“ řekl Meyer.

Dobré otisky byly na rámu kuchyňského okna a na zásuvce se stříbrem. Taky na některých stříbrných příborech rozházených po podlaze u rozbitého okna v ložnici. A co bylo důležitější: i když otisky na rukojeti vyskakovacího nože byly rozmazané, několik jich bylo velice zřetelných. A všechny byly stejné, všechny pocházely od jedné osoby.

Gerald Fletcher milostivě dovolil, aby mu policie sejmula otisky a ty se pak porovnaly s těmi, které poslal Marshall Davies z policejní laboratoře. Otisky prstů na okně, zásuvce, stříbrných příborech a na noži nebyly totožné s otisky Geralda Fletchera.

2

V pondělí ráno byla obloha nad řekou Harb modrá a bez mráčků. V silvermineském parku strkaly maminky kočárky s dětmi, dychtivé využít nečekaného prosincového sluníčka. Vzduch byl mrazivý a ostrý, ale slunce zářilo a v jeho paprscích vypadaly ulice lemující řeku tak, jak musely vypadat na začátku našeho století. Vlečný člun zahoukal, racek zakřičel a slétl střemhlav na hladinu řeky, maminka přikryla děcko až po bradičku a něžně mu něco vyprávěla. U zábradlí parku stál strážník s rukama za zády a nečinně se díval na hladinu, po níž tančily sluneční skvrny.

Nahoře v zadním bytě v prvním patře domu číslo 721 na silvermineském Oválu byl jediným důkazem toho, že tam předešlý večer ležela mrtvá žena, křídou nakreslený obrys jejího těla. Carella a Kling ho překročili a přistoupili k rozbitému oknu. Technici z laboratoře pečlivě sebrali, zabalili a označili střepy a úlomky skla pro případ, že by člověk, který vyskočil oknem, za sebou nechal skvrny od krve nebo nitě z šatstva. Carella se podíval zející dírou nepravidelného tvaru do úzké uličky pod oknem. Mezi domem a tím na protější straně byla vzdálenost přibližně čtyř metrů. Vetřelec mohl tedy skočit přes ulici, chytit se okenního parapetu naproti a vysoukat se do tamějšího bytu. Takový čin by ovšem vyžadoval předběžný plán a propočet, a jestliže se někdo odhodlá k tak krkolomnému skoku do protějšího bytu, neprovede to zavřeným oknem ve spěchu a v panice. Protější byt budou muset prohledat, přirozen ě, ale daleko pravděpodobnější je, že vetřelec dopadl na dlažbu dole na ulici.

„Slušná hloubka,“ řekl Kling, který nahlížel Carellovi přes rameno.

„Kolik bys myslel?“

„Devět metrů. Nejmíň.“

„Při takovém pádu by si musel zlámat nohy.“

„Třeba je akrobat.“

„Myslíš, že proskočil oknem hlavou napřed?“

„Jak jinak?“

„Třeba nejdřív rozbil sklo a pak skočil.“

„Než se s tím hmoždit, proč ho radši neotevřel?“

„Koukneme se na to,“ řekl Carella.

Prozkoumali okno, kliku i rám.

„Smím na to sáhnout?“ zeptal se Kling.

„Smíš, už jsou s tím hotovi.“

Kling popadl obě okenní kliky a zacloumal jimi. „Jde to ztuha,“ řekl.

„Zkus ještě jednou.“

Kling lomcoval oknem znova. „Řek bych, že se to vzpříčilo.“

„Asi ho natírali zavřený,“ řekl Carella.

„Třeba ho zkoušel otevřít a rozbil ho, až když zjistil, že se nehne.“

„Asi tak,“ řekl Carella. „A měl naspěch. Fletcher už otvíral dveře, možná že byl už dokonce v bytě.“

„Ten chlap se patrně rozehnal taškou…“

„Jakou taškou?“

„Přece musel mít tašku nebo něco, nemyslíš? Aby měl kam dát lup.“

„Snad. I když moc zkušenej nebyl.“

„Proč myslíš?“

„Neměl rukavice. Všude nechal otisky. Musel to být začátečník.“

„Přesto asi tašku měl. A tou taškou rozbil okno. Tím by se vysvětlilo, proč se na podlaze válely stříbrný příbory. Pořádně se rozmach, když zjistil, že se okno nedá otevřít, a tak se mu nějaký to stříbro vysypalo z tašky.“

„Možný by to bylo,“ řekl Carella.

„Pak asi prolez tou dírou a skočil rovnejma nohama dolů. Bylo by to rozumnější než skočit po hlavě, nemyslíš? Víš, Steve, on vlastně moh nejdřív vyhodit tu tašku…“

„Jestli nějakou měl.“

„Každej zloděj na světě má tašku. I začátečník.“

„Snad.“

„Dobrá, tak jestli měl tašku, moh ji shodit dolů na ulici, pak vylízt a viset z okna za ruce, než skočil, chápeš, jak to myslím? Aby neskákal z takový vejšky.“

„Já nevím, jestli měl tolik času, Berte. Fletcher musel v tý době být už v bytě a mířit do ložnice.“

„Říkal Fletcher něco o rozbíjení skla? Že by něco slyšel?“

„Neptali jsme se ho na to, aspoň si nevzpomínám.“

„Budem se ho muset zeptat,“ řekl Kling.

„Proč? Záleží na tom?“

„Já nevím,“ řekl Kling a pokrčil rameny. „Ale jestli ten chlap byl ještě v bytě, když přišel Fletcher…“

„Tak co?“

„Tak bysme věděli, kdy kde kdo byl.“

„Musel být v bytě, Berte, Musel slyšel, že se hlavní dveře otvírají. Jinak by si byl dal na čas a odešel kuchyňským oknem a po nouzovým schodišti, jak přišel.“

„Jo, to je pravda,“ přikývl Kling zamyšleně. „Fletcher má kliku,“ řekl. „Ten chlap moh zrovna tak dobře počkat a zapíchnout taky jeho.“

„Pojďme se mrknout na tu ulici,“ řekl Carella.

Paní, která se dívala z okna v přízemí, viděla jen, jak dva urostlí mužští v pláštích prohledávají dláždění v uličce. Oba byli bez klobouku. Jeden měl hnědé vlasy a šikmé oči jako Číňan, ten druhý se zdál mladší, ale taky z něho šel strach, blond habán, na bradě sotva náznak chmejří, to abych tě snadno sežral, babičko! Paní šla okamžitě k telefonu a zavolala na policii.

V uličce si Carella a Kling prohlíželi betonovou vozovku a neměli potuchy o paní, která je pozorovala otvory v žaluzii. Pak zdvihli oči k zavřeným okenicím Fletcherova bytu v prvním patře.

„Je to sakramentsky vysoko,“ řekl Kling.

„Tady zdola to vypadá ještě vejš.“

„Kam si myslíš, že dopad?“

„Asi právě sem, co teď stojíme. Snad o kousek dál,“ řekl Carella a díval se na zem.

„Vidíš něco?“ zeptal se KJing.

„Ne, jen jsem si chtěl něco představit.“

„Co?“

„Dejme tomu, že dopad a nic si nezlomil…“

„Zřejmě to tak bylo, Steve. Jinak by tu ještě ležel.“

„Právě o to mi jde. I kdyby si nic nezlomil, nechce se mi věřit, že by byl prostě vstal a odkráčel pryč. Co ty na to?“ Podíval se ještě jednou nahoru na okno. „Musí to být nejmíň dvanáct metrů, Berte.“

„Čím dýl člověk kouká, tím se to zdá vejš,“ řekl Kling. „Já si ale pořád myslím, že je to devět metrů plus minus.“

„I tak. Spadnout z devíti metrů…“

„Kdyby byl nejdřív visel na okně, můžeš takový tři metry odečíst.“

„Dobře, a co nám zbyde? Šest metrů?“

„Plus minus.“

„Chlap spadne ze šesti metrů na betonovou vozovku, vyskočí, opráší se a rozběhne se jako o závod, tak si to představuješ?“ Carella zavrtěl hlavou. „Já odhaduju, že chvilku zůstal ležet. Aspoň aby popadnul dech.“

„A co dál?“

„Podíval se Fletcher z okna?“

„Proč by se měl dívat?“

„Když tvoje žena leží mrtvá na zemi a čouhá z ní kudla a okno je otevřený, nešel bys docela přirozeně k tomu oknu a nepodíval se ven? Náhodou bys mohl zahlídnout toho mizeru, co ji zamordoval.“

„Chtěl co nejrychleji zavolat policii,“ řekl Kling.

„Proč?“

„To je přece normální, Steve! Jestli je nevinnej, tak nechce upadnout do podezření. Zavolá policii, nehne se z bytu.

„Já si pořád myslím, že to udělal on,“ řekl Carella.

„Nedělej z toho federální případ,“ řekl Kling. „Já osobně bych ze všeho nejradši nakopnul pana Fletchera do zadku, ale soustřeďme se na otisky prstů, který máme, a najděme, komu patří. Oukej?“

„No jo,“ řekl Carella.

„Hele, Steve, měj rozum. Jestli na rukojeti nože budou otisky prstů toho chlapa a nůž pořád ještě čouhá z oběti…“

„A co když si manžel oběti uvědomil, do jaký báječný situace se dostal?“ řekl Carella. „Žena na podlaze s kudlou v břiše, do bytu se někdo vloupal a vykrad ho – proč to nedokončit a svést to na lupiče?“

„Jistě,“ řekl Kling, „ale dokaž to.“

„To nemůžu,“ řekl Carella. „Nejdřív musíme dopadnout toho lupiče.“

„Dobrá, tak ho dopadněme. Kam myslíš, že šel? Potom, co vyskočil?“

„Jsou dvě možnosti,“ řekl Carella. „Buď zalez venkovníma dveřma do suterénu tohohle baráku, nebo přelez ohradu na druhým konci uličky.“

„Co bys udělal ty?“

„Kdybych zrovna seskočil z vejšky šest metrů nebo tak, šel bych domů k mamince a dal se do breku.“

„Já bych šel ke dveřím do domu. Kdybych zrovna seskočil z vejšky šesti metrů, neměl bych chuť přelízat nějaký ohrady.“

„S tím strašlivým bolením hlavy, který bys měl, asi ne.“ Dveře od suterénu se najednou otevřely. Stál v nich rudolící strážník s pistolí osmatřicítkou v ruce.

„No tak, pánové, copak tady děláme?“ řekl.

„To nám ještě scházelo,“ řekl Carella.

Marshall Davies měl už stejně všechno pohromadě.

Zatímco Carella a Kling sáhodlouze dokazovali policajtovi, že jsou taky policajti, zavolal Davies 87. revír a přál si mluvit s detektivem, který vyšetřuje vraždu Fletcherové. Protože oba detektivové, kteří ji vyšetřovali, byli právě v nejlepším vyšetřování, nebo se o to aspoň pokoušeli, byl Davies ochoten mluvit místo nich s detektivem Meyerem.

„Tak co máš?“ zeptal se Meyer.

„Myslím, že mám moc zajímavý informace o podezřelým.“

„Potřebuju tužku?“ zeptal se Meyer.

„Myslím, že ne. Co víš ty o tom případu?“

„Jsem informovanej.“

„Takže víš, že po celým bytě byly čerstvý otisky prstů?“

„Vím, v identifikaci na nich pracujou.“

„Možná že budete mít štěstí…“

„Možná,“ řekl Meyer.

„Víš taky, že v kuchyni byly otisky bot?“

„Ne, to jsem nevěděl.“

„Jo, jeden parádní v dřezu, pravděpodobně ho ten chlap udělal, když lez oknem, a několik ucházejících vede přes kuchyni až do jídelny. Mám několik bezva snímků a několik otisků podpatku – pro porovnání, kdyby to bylo třeba.“

„Fajn,“ řekl Meyer.

„Ale co je důležitější,“ řekl Davies. „Z těch šlápot – vyfotil jsem je, jak jdou za sebou – se podle mě dá předpokládat, že ten člověk šel normální chůzí. Neloudal se ani nepospíchal.“

„Jak to můžeš vědět?“ zeptal se Meyer.

„To máš tak. Když jde člověk pomalu, je vzdálenost mezi jeho kroky přibližně šedesát centimetrů. Když utíká, je vzdálenost sto čtyři až sto pět cenťáků. Pro rychlou chůzi je průměrná vzdálenost devadesát.“

„A ty jeho šlápoty jsou od sebe jak daleko?“

„Třiaosmdesát centimetrů. Šel rychle, ale šíleně naspěch neměl. Mimochodem linie chůze je normální, nepřerušovaná.“

„Co to znamená?“

„Nakresli si pomyslnou čáru tím směrem, kterým šel ten chlap, a ta čára se normálně má dotýkat otisku podpatků. Tlustý lidi a nastávající matky mají obvykle čáru přerušovanou, protože chodí s široce rozkročenýma nohama, aby udrželi rovnováhu.“

„A tahle čára byla normální?“ zeptal se Meyer.

„Byla,“ řekl Davies.

„Takže náš vrah není ani tlustej, ani v jiným stavu.“

„Správně. Mimochodem je to mužskej. Velikost a druh boty a taky úhel nohy to jasně naznačujou.“

„Oukej, fajn,“ řekl Meyer. Až dosud nepokládal Daviesovy informace za cenné, dokonce ani za důležité. Automaticky se totiž předpokládá, že když se někdo vloupá do bytu, bude to mužský, a ne žena. O tom, že jde v každém případě o chlapa, svědčila i Carellova zpráva o velikosti šlápoty v dřezu – pokud ovšem v revíru neřádí ruská zápasnice. Meyer zívl.

„Ostatně tohle všechno má cenu, je to důležitý, jen když uvážíme zbytek faktů.“

„A ty jsou?“ zeptal se Meyer.

„No, jak víš, okno v ložnici bylo rozbitý a ty dva z mordparty, který tam byli…“

„Monoghan a Monroe?“

„Jo, ty, hádali, že pachatel moh vyskočit oknem do uličky, která je pod ním. Napadlo mě, že se nic nestane, když sejdu dolů a podívám se, jestli by se tam nedalo udělat pár snímečků.“

„A máš něco důležitýho?“

„Jo, mám pár fotek místa, kam musel dopadnout – na obě nohy mimochodem – a pak jeden další, kde je vidět, kudy šel a kterým směrem. Šel směrem ke dveřím do suterénu. Ale to ještě není to nejdůležitější.“

„Co je teda to nejdůležitější?“ zeptal se Meyer trpělivě.

„Náš pachatel se zranil. A myslím, že vážně.“

„Jak to víš?“

„Snímek jeho chůze dole se zřetelně liší od toho z kuchyně. Šlápoty jsou stejný, samozřejmě, pocházejí určitě od stejný osoby, ale linie chůze ukazuje, že chodec těžce napadal na levou nohu a pravou táhnul za sebou. Otisky pravý nohy de facto neexistujou, jsou to jen takový škrábnutí, jak podrážka a podpatek zavadily o beton. Navrhuju, aby se ten, kdo případ vyfasoval, obrátil na doktory. Jestli si ten chlap nezlomil nohu, tak ty svý fotky sežeru!“

Dívka v zeleném kabátě čekala na chodbě. Opírala se o stěnu, ruce měla vražené hluboko v kapsách. Otočila se ke dveřím, sotva se otevřely. Carella a Kling, následovaní rudolícím strážníkem, v tu chvíli ještě o něco rudějším, prošli dveřmi a chystali se vyjít na ulici, když se dívka zeptala: „Řekněte mi, vy jste detektivové?“

„Ano?“ řekl Carella.

„Heleďte se, promiňte,“ řekl strážník. „Mě sem zrovna přeložili, víte, a ještě vás všechny neznám.“

„To je v pořádku,“ řekl Kling.

„Domovník povídal, že jste vevnitř,“ řekla dívka.

„Takže do smrti dobrý, že jo?“ řekl strážník.

„Dobrý, nic se neděje,“ řekl Kling a zamával na něj, že může jít.

„Vyšetřujete vraždu u Fletcherů, že?“ řekla dívka. Mluvila tiše, byla velká, tmavovlasá a měla velké hnědé oči, které těkaly z jednoho detektiva na druhého, jako by zkoumaly, který ji vyslechne pozorněji.

„Můžeme vám nějak pomoct, slečno?“ zeptal se Carella.

„Já jsem včera večer viděla někoho v suterénu,“ řekla dívka. „Měl na šatech krev.“

Carella se podíval na Klinga. „V kolik hodin to bylo?“ zeptal se rychle.

„Asi ve tři čtvrtě na jedenáct,“ řekla dívka.

„Co jste dělala v suterénu?“

„Prala,“ řekla dívka a vypadala překvapeně. „Pračky jsou přece tam. Promiňte, jmenuju se Nora Simonovová. Bydlím tady v domě.“

„Tak nashle, kamarádi,“ zavolal strážník od vchodu do domu. „A pardon, jo?“

„Jo, to se ví,“ řekl Kling.

„Bydlím ve čtvrtém poschodí,“ řekla Nora. „Byt 5 A.“

„Povězte nám, jak to bylo, ano?“ řekl Carella.

„Seděla jsem vedle pračky a koukala se, jak se tam prádlo mele – je to fascinující pohled, víte,“ řekla a vykulila oči, k jejich překvapení se vesele zasmála. „A najednou se otevřely dveře, ty, co vedou na zadní dvorek. Jde se tamtudy do uličky. Víte, který myslím?“

„Víme,“ řekl Carella.

„A ten člověk sešel po schodech dolů. Myslím, že mě ani neviděl. Šel rovnou ke schodům na opačným konci, k těm, co vedou na ulici. Jsou tam dvě schodiště, jedno vede do vstupní haly a to druhý na ulici. On šel směrem ven.“

„Byl to někdo, koho znáte?“

„Jak to myslíte?“

„Z domu? Nebo ze sousedství?“

„Ne, nikdy jsem ho neviděla. Až včera.“

„Dovedla byste ho popsat?“

„Samo. Mohlo mu být jednadvacet nebo dvaadvacet, vážil a měřil asi tolik jako vy, byl trochu menší, metr osmdesát nebo trochu přes. Hnědý vlasy.“

Kling si to už zapisoval. „Všimla jste si barvy očí?“ řekl.

„Bohužel ne.“

„Běloch nebo černoch?“

„Běloch.“

„Co měl na sobě?“

„Tmavý kalhoty, tenisky a tenkou bundu. Zakrvácenou na rukávě a na přednici.“

„Na kterým rukávě?“

„Na pravým.“

„Klobouk?“

„Ne.“

„Měl něco v ruce?“

„Měl. Malou červenou brašnu. Vypadala jako ty, co se dostávají od aerolinií.“

„Nějaký jizvy, tetování, zvláštní znamení?“

„To nemůžu říct. Nebyl tak blízko. A přešel kolem mne strašně rychle. Až nato…“

„Na co na to?“ zeptal se Carella.

„Na tu nohu. Táhnul pravou nohu za sebou. Myslím, že měl dost vážnej úraz.“

„Poznala byste ho, kdybyste ho znova viděla?“ zeptal se Carella.

„V tu ránu,“ řekla Nora.

Ovšemže spoléhali na identifikaci podle nakreslené podoby. Ovšemže spoléhali, že se v Ústřední identifikaci najde někdo, kdo se bude hodit k otiskům prstů, které jim poslali. Všichni doufali, že snad alespoň jednou to bude hezký, snadný případ. Z identifikace pošlou záznamy známého kriminálníka, oni ho pěkně a bez problémů zatknou a předvedou na parádě na ředitelství, kde ho Nora Simonovová mezi několika ostatními pozná jako člověka, kterého viděla včera v noci ve tři čtvrtě na jedenáct v suterénu se skvrnami od krve na šatech.

Ústřední identifikace oznámila, že žádné otisky v jejich kartotékách nejsou totožné s těmi, které se našly v bytě.

Takže detektivové vzdychli a usoudili, že to bude přece jen zapeklitý případ. (Všechny jsou nakonec zapeklitý, bědovali a tonuli v moři sebelítosti.) A pak udělali přesně to, co navrhoval Marshall Davies: rozeslali oběžník všem lékařům v městě se žádostí, aby jim oznámili, nemají-li pacienta se zlomenou nebo vymknutou pravou nohou, bělocha, něco přes dvacet let, výška kolem 180 centimetrů, váha přibližně devadesát kilo, hnědé vlasy, tmavé kalhoty, kecky a tenká bunda se skvrnami od krve na přednici a na pravém rukávě.

A jako naschvál – na důkaz, že i policajti jsou omylní – se ukázalo, že je to nakonec přece jen snadný případ.

To odpoledne v 16.37, právě když se Carella chystal domů, zavolal lékař z Riverheadu.

„Tady je doktor Mendelsohn,“ řekl. „Mám tu váš oběžník a chci vám oznámit, že mám pacienta, na kterého se hodí váš popis.“

„Odkud voláte, pane doktore?“ zeptal se Carella.

„Z Dover Plains Avenue v Riverheadu. Dover Plains 3461.“

„Kdy jste ošetřil toho pacienta?“

„Dnes časně ráno. Mám v pondělí službu v nemocnici.“

„Co mu je?“

„Má ošklivě vymknutou nohu.“

„Ne zlomenou?“

„Ne. Udělali jsme si rentgenový snímek. Noha byla pořádně oteklá a já jsem přirozeně předpokládal frakturu, aleje to jen ošklivé vymknutí. Ošetřil jsem mu to a poradil mu, ať zůstane nějakou dobu doma.“

„Řekl vám, jak se jmenuje?“

„Ano. Mám to tady.“

„Můžete mi to říct, pane doktore?“

„Ralph Corwin.“

„Adresa?“

„Woodside 894.“

„V Riverheadu?“

„Ano.“

„Děkuju vám, pane doktore,“ řekl Carella.

„Rádo se stalo,“ řekl Mendelsohn a zavěsil.

Carella vytáhl z hořejší zásuvky svého psacího stolu riverheadský telefonní seznam a rychle nalistoval k céčku. Neočekával, že tam Ralpha Corwina najde. Musel by být do nebe volající amatér, aby nejdřív vyloupil byt, ještě k tomu bez rukavic, pak ubodal svou oběť k smrti a nakonec si šel dát ošetřit zranění, které utržil, když prchal z místa vraždy, a uvedl své jméno.

Ralph Corwin zřejmě byl do nebe volající amatér.

Jeho jméno bylo v seznamu a adresa, kterou jim sdělil lékař, platila, jako že dvě a dvě jsou čtyři.

Vykopli dveře bez varování a vrazili do místnosti s revolvery v rukou.

Ten člověk seděl na posteli jen v trenkách, pravý kotník měl zafačovaný. Ložní prádlo bylo špinavé a pach zvratků byl v té těsné a teplé místnosti k nevydržení.

„Jste Ralph Corwin?“ zeptal se Carella.

„Jsem,“ řekl muž. Obličej měl stažený, oči přimhouřené bolestí.

„Policie,“ řekl Carella.

„Co si přejete?“

„Chceme vám položit několik otázek. Oblečte se, Corwine.“

„Není nač se ptát,“ řekl a zaryl hlavu do polštáře. „Zabil jsem ji.“

3

Ralph Corwin se přiznal v přítomnosti dvou detektivů z 87. pátrací skupiny, obvodního státního zástupce, policejního stenografa a advokáta jmenovaného Společností pro právní pomoc. Výslech vedl obvodní státní zástupce.

Ot. Jak se jmenujete, prosím?

Odp. Ralph Corwin.

Ot. Kde bydlíte, pane Corwine?

Odp. V Riverheadu, Wbodside Avenue 894.

Ot. Popište nám, prosím, co se odehrálo v noci 12. prosince.

Odp. Kde mám začít?

Ot. Vešel jste do domu č. 721 na silvermineském Oválu?

Odp. Ano.

Ot. Kdy jste tam vešel?

Odp. Nejdřív jsem seděl na schodech z ulice, tam, co jsou popelnice. Šel jsem do suterénu a ze suterénu po schodech na druhým konci na zadní dvůr. Pak jsem vylez po nouzovým schodišti.

Ot. Kolik bylo hodin?

Odp. Když jsem tam přišel, mohlo být deset.

Ot. Chcete říct dvaadvacet?

Odp. Ano, deset večer.

Ot. Co jste udělal pak?

Odp. Vlez jsem do toho bytu.

Ot. Do kterého?

Odp. První patro vzadu.

Ot. Proč jste tam vlezl?

Odp. Abych ho vybílil.

Ot. Vykradl?

Odp. Ano.

Ot. Byl jste už někdy v tom domě?

Odp. Nebyl. Já jsem ještě nikdy nic podobnýho neudělal. Nikdy. Fetuju, to je pravda, ale až dodneška jsem nikdy nic neukrad. Ani nikomu neublížil. Nebyl bych krad ani teď, ale moje holka, ta, s kterou jsem žil, mě nechala a já jsem byl zoufalej. Dávala mi prachy, když potřebuju. Ale odešla ode mne. V pátek. Prostě se sebrala a odešla.

Ot. Jak se ta dívka jmenuje?

Odp. Musíme ji do toho zatahovat? Nemá s tím nic společnýho. Nikdy neudělala nic špatnýho. Nic jí nevyčítám, i když mě nechala ve štychu. Byla na mě vždycky moc hodná. Nechtěl bych sem tahat její jméno.

Ot. Říkáte, že jste v tom domě nikdy předtím nebyl?

Odp. Nikdy.

Ot. Proč jste si vybral zrovna tenhle byt?

Odp. Byl první, kde jsem viděl, že se nesvítí. Myslel jsem si, že není nikdo doma.

Ot. Jak jste se dostal do bytu?

Odp. Kuchyňský okno bylo malinko pootevřený. Strčil jsem prsty do tý mezery a ono se otevřelo.

Ot. Měl jste rukavice?

Odp. Neměl.

Ot. Proč ne?

Odp. Já žádný nemám. Rukavice stojí peníze. Já jsem narkoman.

Ot. Nebál jste se, že po sobě necháte otisky prstů?

Odp. Já jsem si vždycky myslel, že se to jen tak povídá. Že otisky jsou dobrý akorát tak do filmu, víte? Do televize. Zkrátka rukavice nemám. Záleží na tom?

Ot. Otevřel jste okno. Co jste udělal dál?

Odp. Stoupnul jsem do dřezu a z dřezu na podlahu.

Ot. Co pak?

Odp. Měl jsem s sebou tuhle malou baterku. Tak jsem si posvítil z kuchyně do jídelny.

Ot. Prosím, podívejte se na tuhle fotografii.

Odp. Ano?

Ot. Je to ta kuchyně, v které jste byl?

Odp. Nevím. Byla tma. Možná že to je ona. Nevím.

Ot. Co jste dělal v jídelně?

Odp. Objevil jsem, kde mají stříbro, tak jsem vybral zásuvku a dal všechny ty věci do letecký tašky, tu jsem měl s sebou. Musel jsem minulej měsíc do Chicaga, zemřel mi tam otec, tak jsem tam letěl a koupil si tu tašku. Moje přítelkyně mi zaplatila letenku. Byla to ohromná holka, kdybych tak věděl, proč mě nechala! Nebyl bych teď v tomhle průšvihu, kdyby tu byla zůstala, věříte tomu? V životě jsem nic neukrad, vůbec nic. Přísahám u pánaboha. A nikdy nikomu neublížil. Nevím, co to do mě vjelo. Asi jsem měl šílenej strach. Jinak si to nedovedu představit.

Ot. Po odchodu z jídelny jste šel kam?

Odp. Hledal jsem ložnici.

Ot. Svítil jste si baterkou?

Odp. Jo, je to jen tahle baterčička. Tužková se jim říká. Úplně malinkatá, jen aby si člověk trochu posvítil.

Ot. Proč jste hledal ložnici?

Odp. Myslel jsem si, že tam lidi odkládají hodinky, prsteny a takový věci. Chystal jsem se sebrat všechny šperky, který najdu, a pak zmizet. Nejsem profesionál. Jen jsem trpěl absťákem a potřeboval jsem trochu haše, abych se z toho dostal.

Ot. Našel jste ložnici?

Odp. Našel.

Ot. Co se dělo dál?

Odp. V posteli ležela ženská. Bylo teprve půl jedenáctý, ani ne, člověk nečeká, že by někdo šel spát tak brzy, chápete, jak to myslím? Myslel jsem, že byt je prázdnej.

Ot. Ale v posteli spala nějaká žena?

Odp. Rozsvítila, jen jsem vkročil do pokoje.

Ot. Co jste udělal?

Odp. Měl jsem v kapse nůž, tak jsem ho vytáh.

Ot. Proč?

Odp. Aby se lekla.

Ot. Podívejte se, prosím, na tenhle nůž.

Odp. Jo, je můj.

Ot. Je to ten nůž, který jste vytáhl z kapsy?

Odp. Jo. Ano.

Ot. Řekla vám ta žena něco?

Odp. Jo, bylo to skoro legrační. Totiž, zdá se mi to legrační teď, když na to vzpomínám, tenkrát jsem se strašně lek. Ale bylo to jako ve filmu, úplně jako ve filmu. Podívá se na mě a povídá: Co tady děláte? Legrační, nemyslíte? Teda jako co si myslela, že tam dělám?

Ot. Řekl jste jí něco?

Odp. Řek jsem jí, ať je zticha, že jí nic neudělám.

Ot. A dál?

Odp. Vylezla z postele. Ne úplně, jen odkryla deku a přehodila nohy přes pelest, víte? A tak seděla, chápete. Chvilku jsem nevěděl, co se děje, ale pak jsem viděl, že sahá po telefonu. Jako blázen, no řekněte! Chlap jí stojí v ložnici s nožem v ruce a ona se natáhne po telefonu!

Ot. Co jste udělal?

Odp. Popad jsem ji za ruku, než na něj dosáhla. Stáhnul jsem ji z postele, pryč od telefonu, víte? A znova jsem jí řek, že jí nikdo neublíží, že už jdu pryč, tak ať se laskavě uklidní.

Ot. To jste jí řekl?

Odp. Co?

Ot. Aby se uklidnila?

Odp. Nevím, jestli jsem to řek přesně takhle, ale řek jsem jí, ať se nerozčiluje, protože mi bylo jasný, že dostane hysterickej záchvat.

Ot. Podívejte se, prosím, na tuhle fotografii. Je to ta ložnice, ve které jste byl?

Odp. Jo, je. Tuhle je noční stolek s telefonem a tuhle okno, kterým jsem výpad. Je to ten pokoj.

Ot. Co se dělo dál?

Odp. Začala křičet.

Ot. Co jste udělal, když křičela?

Odp. Řek jsem jí, až toho nechá. Už jsem začínal panikařit. Ona nekřičela, ale ječela na celý kolo.

Ot. Nechala toho?

Odp. Nenechala.

Ot. Co jste udělal?

Odp. Bodnul jsem ji.

Ot. Kam jste ji bodl?

Odp. Nevím. Byla to reakce. Ječela. Dostal jsem strach, že vzbouří celej dům. Já jsem prostě… vrazil jsem do ní ten nůž. Strašně jsem se bál.

Ot. Bodl jste ji do prsou?

Odp. Ne.

Ot. Tak kam?

Odp. Do břicha. Někam do břicha.

Ot. Kolikrát jste ji bodl?

Odp. Jednou. Ona… ustupovala přede mnou. Nikdy nezapomenu, jak se tvářila. A pak… upadla na podlahu.

Ot. Podívejte se na tenhle snímek, prosím.

Odp. Ježíši Kriste!

Ot. Je to ta žena, kterou jste bodl?

Odp. Ach Ježíši, ach Ježíši, já nemyslel… ach Ježíši!

Ot. Je to ona?

Odp. Ano. Ano, je to ona. Ano.

Ot. Co se dělo pak?

Odp. Mohl bych dostat trochu vody?

Ot. Dejte mu sklenici vody! Bodl jste ji a ona upadla na podlahu. Co se dělo pak?

Odp. Někdo… někdo byl…

Ot. Ano?

Odp. Někdo byl u dveří. Slyšel jsem, jak se dveře otvírají. Pak vešel někdo dovnitř.

Ot. Vešel do bytu?

Odp. Ano. A zavolal ji jménem.

Ot. Ode dveří?

Odp. Asi. Odněkud z druhýho konce bytu.

Ot. Zavolal ji jménem?

Odp. Jo. Zavolal: Saro, a když nikdo neodpovídal, zavolal: Saro, to jsem já. Jsem doma.

Ot. Co pak?

Odp. Bylo mi jasný, že jsem v pasti. Odejít, kudy jsem přišel, jsem nemoh, protože přišel ten člověk. Tak jsem se rozběh kolem… tý ženský, jak ležela na podlaze… Ježíši… a snažil se otevřít okno, ale nešlo to. Tak jsem ho rozbil tou leteckou taškou a… nevěděl jsem, co mám dělat… byl jsem v prvním patře… jak se dostanu ven? Nejdřív jsem hodil dolů tu tašku, říkal jsem si, ať se děje co děje, prachy mít musím, a pak jsem prolez tím rozbitým oknem – pořezal jsem si ruku o střep – a visel z něj dolů do ulice a nakonec se pustil a spad.

Ot. Ano?

Odp. Padal jsem míli, aspoň mi to jako míle připadalo, a hned jak jsem dopad, bylo mi jasný, že jsem si něco zlomil. Snažil jsem se postavit na nohy, ale hned jsem byl zase na zemi. Kotník příšerně bolel a ruka mi krvácela. Musel jsem být v tý uličce deset nebo patnáct minut. Chtěl jsem vstát, ale vždycky jsem zas upad a zkoušel to znova. Nakonec se mi to povedlo. Konečně jsem se dostal z tý uličky.

Ot. Kam jste šel?

Odp. Suterénem na hlavní ulici. Jak jsem přišel.

Ot. A kam jste šel odtamtud?

Odp. Sed jsem si na metro a jel domů. Do Riverheadu. Hned jsem si pustil rádio, abych slyšel, jestli tam bude něco o… o tom, co jsem proved, ale nic neříkali. Pak jsem se snažil usnout, ale kotník mě hrozně bolel, chtělo to ošetřit. Ráno jsem šel za doktorem Mendelsohnem, šlo mi o život, chápete, jak to myslím? Když nebudu moct chodit, jak seženu dealera.

Ot. V kolik hodin jste navštívil doktora Mendelsohna?

Odp. Brzo. V devět. V devět ráno.

Ot. Je to váš rodinný lékař?

Odp. V životě jsem ho předtím neviděl. Je za rohem, co bydlím. To je jedinej důvod, proč jsem si ho vybral, že je blízko. Zafačoval mi kotník, ale nepomohlo to, pořád nemůžu na tu nohu pořádně šlápnout. Jsem na tom mizerně, hotovej mrzák. Řek jsem mu, ať mi pošle účet, že mu zaplatím, jen co seženu nějaký prachy. Proto jsem mu dal pravou adresu a pravý jméno, nechtěl jsem ho ošidit. Nejsem člověk, co šidí ostatní. Vím, že to, co jsem udělal, je špatný, ale já nejsem špatnej člověk.

Ot. Kdy jste se dověděl, že paní Fletcherová je mrtvá?

Odp. Na cestě domů od doktora jsem si koupil noviny. Bylo to tam. Tak jsem se dověděl, že jsem ji zabil.

Ot. Do té doby jste to nevěděl?

Odp. Nevěděl jsem, že je to tak zlý.

4

V úterý 14. prosince, což byl první z Carellových dvou dnů volna, mu zavolal domů Gerald Fletcher. Carellu to překvapilo. Věděl, že nikdo ze služebny by nedal domácí číslo telefonu nějakému civilovi, a taky věděl, že v seznamu pro Riverhead jeho jméno není. „Jak víte moje číslo, pane Fletchere?“

„Mám přítele v úřadě obvodního zástupce,“ řekl Fletcher.

,,Co byste si ode mne přál?“ zeptal se Carella. Uvědomoval si, že jeho hlas je méně než srdečný.

„Promiňte, že vás takhle obtěžuju doma.“

„Mám dneska volno,“ řekl Carella a byl si vědom, že je nezdvořilý.

„Chtěl jsem se vám omluvit za včerejší večer,“ řekl Fletcher.

„Ale?“ udělal Carella překvapeně.

„Vím, že jsem se choval špatně. Vy jste dělali svou práci a já jsem vám to nijak neusnadnil. Snažil jsem se pochopit, co bylo příčinou mého chování, a napadá mě jedině, že ho zavinil šok. Že jsem neměl svou ženu rád, je pravda, ale to, to, že jsem ji našel takhle, mrtvou, mě asi vyvedlo z míry víc, než jsem si sám uvědomoval. Promiňte, jestli jsem vám způsobil nějaké potíže.“

„Vůbec žádné,“ řekl Carella. „Samozřejmě už vám řekli…“

„… že jste dopadli vraha, ano.“

„Ano.“

„Rychlá a obdivuhodná práce, pane Carello. A já se tím víc stydím za své nemožné chování.“

„Jistě, ano,“ řekl Carella. Na lince bylo najednou ticho.

„Přijměte prosím mou omluvu,“ řekl Fletcher.

„Ovšem,“ řekl Carella a začal se cítit trapně i on.

„Napadlo mě, jestli byste nešel dneska na oběd?“

„Chtěl jsem jít na vánoční nákupy,“ řekl Carella. „Sepsali jsme včera s manželkou, co potřebujeme, a myslel jsem si…“

„Půjdete do města?“

„Půjdu, ale…“

„Třeba byste stihl obojí.“

„Podívejte se, pane Fletchere,“ řekl Carella. „Vím, že vás mrzí ten včerejšek večer, ale omluvil jste se, a to stačí, věřte mi. Bylo od vás hezké, že jste zavolal, uvědomuju si, že to pro vás nebylo lehké…“

„Co kdybychom se sešli u Zlatého lva v jednu hodinu?“ řekl Fletcher. „Vánoční nákupy jsou únavné. Třeba vám v tu dobu přijde přestávka vhod.“

„Dobře… a kde je ten Zlatý lev?“ zeptal se Carella.

„Na rohu Juniperovy a Hlavní třídy.“

„Dole ve městě? Blízko trestního soudu?“

„Přesně tam. Znáte ten podnik?“

„Najdu ho.“

„Tak tedy v jednu?“ řekl Fletcher.

„No ano, dobře, oukej,“ řekl Carella.

„Výborně. Budu vás čekat.“

Carella sám nevěděl, proč šel to dopoledne do policejní laboratoře za Samem Grossmanem. Říkal si, že tak jako tak bude v okolí, Zlatý lev je až docela dole ve městě, v místech, kde stojí různé soudní budovy. Jenže to nevysvětlovalo, proč si tak pospíšil s docela příjemným úkolem koupit dceři April panenku, jen aby se dostal na policejní ředitelství na Hlavní třídě půl hodiny předtím, než se měl sejít s Fletcherem.

Grossman se hrbil nad mikroskopem, když Carella vešel. Ani neotevřel přimhouřené oko, nezdvihl hlavu od přístroje. Řekl jen: „Posaď se, Steve, za minutu se ti věnuju.“

Grossman zaostřoval mikroskop a pravou rukou si zapisoval poznámky na kus papíru, aniž zvedl hlavu. Carella se pokoušel přijít na to, jak Grossman uhádl, že je to on. Podle zvuku kroků? Vůně krému po holení? Slabá vůně Teddyina parfému, která mu uvízla na rameni kabátu? Až do té chvíle si neuvědomil, že detektiv poručík Sam Grossman, ten člověk s brýlemi a pronikavýma modrýma očima, člověk s drsným obličejem a úsečným hlasem, nepřipouštějícím plané řečičky, je vlastně Sherlock Holmes z Baker Street, schopný poznat člověka, aniž ho vidí. Ta Grossmanova pozoruhodná vlastnost zaměstnávala Carellovu mysl celých následujících pět minut. Když uplynuly, vzhlédl Grossman od mikroskopu, napřáhl ruku a řekl: „Co tě přivádí do těchhle posvátných míst?“

„Jak jsi věděl, že jsem to já?“

„Cože?“ řekl Grossman.

„Vešel jsem a ty ses nepodíval, kdo je to, ale řekls Posaď se, Steve, hned se ti věnuju. Jak víš, že jsem to já, když ses na mě nekouknul?“

„To bys rád věděl, co?“ řekl Grossman.

„No ne, Same, řekni, lámu si s tím hlavu celou dobu.“

„Je to úplně jednoduchý,“ řekl Grossman a usmíval se. „Jaks jistě postřehl, je za pětadvacet minut jedna a slunce překročilo svůj zenit, svítí šikmo do oken po celý stěně laboratoře, lehounce se dotýká hodin a vrhá stíny, jejichž úhel se dá snadno změřit.“

„A co z toho?“ řekl Carella.

„Ještě navíc je vzorek v mikroskopu obzvlášť citlivý na světlo, což znamená, že i nejmenší odchylka od kteréhokoli paprsku, na který si vzpomeneš – rentgenového, ultrafialového nebo infračerveného -, může snadno způsobit viditelné změny na sklíčku, které právě zkoumám. Přidej k tomu teplotu, Steve, teplotu, která je, jak soudím, přibližně deset nad nulou, a stupeň znečištění vzduchu, který je, jako obvykle v našem městě, neuspokojivý, a pochopíš, jak tohle všechno může přispět k okamžité identifikaci, aniž by k tomu byla zapotřebí viditelnost.“

„Vážně?“ řekl Carella.

„Vážně. Je tu přirozeně ještě jeden důležitej moment a myslím, že bychom ho měli taky vzít v úvahu, máme-li to pořádně pochopit. Chtěls vědět, jak jsem poznal, že jsi přišel do laboratoře a blížil se k mýmu stolu? Tak za prvé jsem slyšel, že se otevřely dveře…“

„Jaks poznal, že jsem to já?“

„V celém tom deduktivním procesu, který mě dovedl k neodvolatelnému závěru, je ještě jeden prvek, ten nejdůležitější…“

„Který, prosím tě?“

„Marshall Davies tě viděl na chodbě. Než jsi otevřel dveře, strčil sem hlavu a řekl mi, že jdeš.“

„Ty jsi ale pacholek,“ řekl Carella a vyprskl smíchy.

„Jaks byl spokojenej s prací, kterou jsem pro vás udělal?“

„Ohromně,“ řekl Carella.

„Prakticky jsem vám to dones až pod nos.“

„Je to tak.“

„Policejní laboratoř opět triumfuje,“ řekl Grossman. „Brzo se úplně obejdeme bez vás.“

„Já vím. Proto jdu za tebou. Chystám se odevzdat odznak.“

„Nejvyšší čas,“ řek Grossman. „Pročs přišel? Máš velkej případ a chceš, abysme ho rozřešili s rekordní rychlostí?“

„Nic většího než krádež dvou peněženek na Culverový.“

„Přiveďte nám oběti,“ řekl Grossman. „Vynasnažíme se sejmout jim otisky ze zadku.“

„Nemyslím, že by se jim to líbilo,“ řekl Carella.

„Proč ne? S dámama zacházíme velice jemně.“

„Ach ne, ta dáma by asi neměla námitky, ale ten chlap, kterýmu byla ta peněženka ukradená…“

„Ty jsi ale pacholek,“ zařval Grossman a oba se hystericky rozchechtali.

„Ne, vážně,“ řekl rozesmátý Carella.

„Ano, ano, vážně,“ řekl Grossman.

„Poslouchej, já se vážně snažím být tady vážnej.“

„No jo, samozřejmě.“

„Přišel jsem ti poděkovat.“

„Za co?“ zeptal se Grossman a okamžitě vystřízlivěl.

„Málem jsem se dopustil boty. To, co jste nám poslali, případ uzavřelo a umožnilo nám zatknout pachatele. Chtěl jsem ti poděkovat, nic víc.“

„Jaký boty, Steve?“

„Myslel jsem, že to spáchal manžel.“

„Jo?“

„Jo.“

„Proč?“

„Já ti sám nevím,“ řekl Carella a odmlčel se. „A pořád ještě si myslím, že ji zavraždil on.“

„A proto s ním jdeš dneska na oběd?“ zeptal se Grossman.

„Sakra, jak zas víš tohle?“

„Chachá,“ řekl Grossman. „Volal tě ze státního zastupitelství od Rollieho Chabriera, když jsem tam byl. Mluvil jsem s Rolliem chvilku potom a…“

„Uctivě se klaním, pane,“ řekl Carella. „Jste na mě až moc mazanej.“

Většina policistů ve velkoměstě, které bylo Carellovým zaměstnavatelem, nechodívalo do restaurací, jako byl Zlatý lev. Obědvali v malém bistru buď přímo v policejní stanici, nebo někde v okolí, kde se jedlo vestoje, nebo do sebe hodili obložený chleba a šálek kávy u svého stolu. Ve volném čase, když chtěli vyvést manželku nebo přítelkyni, zapadli obvykle do podniku, kde je znali, že jsou od policie, a okázale protestovali, když majitel řekl, že jsou jeho hosty, ale přesto pohoštění přijali. Ani jeden policista to nepovažoval za nečestné. Byli špatně placení a přepracovaní a byli tu proto, aby chránili průměrného občana před zločinným napadením. Jestliže měli někteří občani možnost učinit osud policisty trochu snesitelnějším, proč by ho měli přivádět do rozpaků a odmítnout tak vlídně nabídnuté jídlo? Ve Zlatém lvu nebyl Carella nikdy. Pohled na jídelní lístek vyvěšený ve výloze podniku by mu nah nal strach, že by mohl přijít o šestiměsíční plat.

Podnik byl věrnou kopií jídelny v anglickém zájezdním hostinci přibližně z r. 1637. Pár desítek centimetrů pod klenutým stropem se táhly obrovské dubové trámy a spojovaly hrubě omítnuté bílé stěny. Stoly byly masivní, pokryté neposkvrněnými bělostnými ubrusy a třpytily se těžkými stříbrnými příbory. Tu a tam byly rozvěšeny portréty alžbětinských pánů a dam, na límcích a manžetách z bílých krajek se diskrétně odrážela barva stěn, přepychová sametová roucha oživovala skvrnami tlumených barev starobylé prostředí osvětlené pouze svíčkami. Fletcherův stůl byl v rohu restaurace. Když se Carella přiblížil, Fletcher vstal, natáhl ruku a řekl: „Jsem rád, že jste to stihl. Nesednete si?“

Carella potřásl Fletcherovi rukou a pak se posadil. Bylo mu navýsost nepříjemně a nedovedl říct, co ten pocit vyvolává, jestli sama místnost nebo člověk, s kterým hodlá poobědvat. Místnost na něj padala, to ano, přetékala právníky, kteří probírali své poslední případy hlasem hodícím se spíš před porotu. Připadal si v jejich přítomnosti jako zaměstnanec sázkové společnosti, který to, co vybere, odevzdá výš k dalšímu zpracování a konečnému výsledku. Právo bylo náplní jeho života, ale mezi právníky si připadal jako jejich sluha. Muž sedící proti němu se také zabýval trestním právem, což už samo od sebe vzbuzovalo obavy, ale on byl ještě něco víc, a snad právě proto se Carella cítil v jeho společnosti tak nešikovně a ne ve své kůži. Nezáleželo na tom, jestli Fletcher opravdu je, nebo není chytřejší než Carella, má větší rozhled, je lepší ve své práci či hezčí nebo výřečnější – pravda
nebyla důležitá. Carella měl prostě pocit, že Fletcher je všechno tohle, jeho chování a postoj a útočení (ano, jinak se to nedalo nazvat) ho zcela přesvědčily, že proti němu sedí dokonalý člověk, a to platilo stejně – ne-li víc -, než kdyby to byla fakticky pravda.

„Chtěl byste se něčeho napít?“ zeptal se Fletcher.

„Podle vás,“ řekl Carella.

„Já si něco dám.“

„Pro mě skotskou se sodou,“ řekl Carella. Nebyl zvyklý pít u oběda. Nedělal to, když byl ve službě, a příště bude pít až doma u vánočního oběda, kdy se rodina sejde k společné oslavě svátků.

Fletcher dal znamení číšníkovi. „Byl jste tu už někdy?“ zeptal se Carelly.

„Ne, nikdy.“

„Myslel jsem si, že třeba ano, když je to tak blízko všech těch soudů. Trávíte hodně času u soudu, viďte?“

„Ano, dost,“ řekl Carella.

„Tady,“ řekl Fletcher číšníkovi. „Skotskou se sodou a další whisky bez pro mě.“

„Děkuji, pane Fletchere,“ řekl číšník a vzdálil se.

„Nedovedu vám ani popsat, jaký dojem na mě udělala rychlost, se kterou jste vy a vaši lidé zatkli viníka,“ řekl Fletcher.

„Hodně nám pomohla laboratoř,“ řekl Carella.

„Je to k neuvěření, že? Mám na mysli lehkomyslnost toho člověka. Ale vím už od Rollieho…“ Fletcher se odmlčel. „Rollie Chabrier, z úřadu státního zástupce. Myslím, že ho znáte.“

„Ano, znám.“

„To on mi dal váš telefon domů. Doufám, že mu to nebudete zazlívat.“

„Ne ne, to je v pořádku,“ řekl Carella.

„Volal jsem vám dneska ráno přímo z jeho kanceláře. Je to náhoda, ale on bude státním žalobcem v Corwinově případu.“

„Skotská se sodou, pane?“ Po té řečnické otázce postavil číšník před Carellu sklenici. Druhou whisky postavil na stůl před Fletchera a pak řekl: „Bylo by vám libo podívat se teď na menu, pane Fietchere?“

„Za chviličku,“ řekl Fletcher.

„Děkuji,“ řekl číšník a zase se vzdálil.

Fletcher zdvihl sklenici. „Na to, aby byl odsouzen,“ řekl.

Carella zdvihl svou sklenici. „Nemyslím, že by s tím měl Rollie nějaký problém,“ řekl. „Zdá se to neprůstřelné.“

Oba se napili. Fletcher si otřel rty ubrouskem a řekl: „Dneska člověk nikdy neví. Já se zabývám trestním právem, jak víte, a obvykle jsem na druhé straně plotu. Překvapilo by vás, kolikrát jsme dosáhli zproštění viny v případech, které se zdály neotřesitelné.“ Znova zdvihl sklenici. Jeho oči se setkaly s Carellovýma. „Doufám ale, že máte pravdu,“ řekl. „Doufám, že tenhle případ je neprůstřelný.“ Upíjel ze sklenice. „Rollie mi říkal…“

„Ano, chtěl jste říct.

„Že ten člověk je narkoman…“

„Je.“

„Který ještě nikdy nevyloupil žádný byt?“

„Je to tak.“

„Musím říct, že je mi do určité míry sympatický.“

„Opravdu?“

„Ano. Jestli je narkoman, tak už proto je k politování. A když člověk uváží, že žena, kterou zavraždil, byla skrznaskrz děvka…“

„Pane Fletchere…“

„Gerry, pěkně prosím.“

„Ale…“

„Já vím, já vím. Není ode mne hezké pomlouvat člověka, který už nežije. Jenže vy jste bohužel neznal mou ženu, pane Carello. Smím vám říkat Steve?“

„Jistě.“

„Snad byste mé nenávistné stanovisko pochopil líp, kdybyste ji byl znal. Přesto se budu řídit vaší radou. Je mrtvá a už mě nemůže zraňovat. Tak proč se rozhořčovat? Objednáme si oběd, Steve?“

Číšník přistoupil a Fletcher navrhl, aby Carella zkusil buď pstruha Meunier, anebo paštičky z hovězího masa a ledvinek, obojí je prý výtečné. Carella si objednal žebírko, ne příliš propečené, a půllitr piva. Jak jedli a hovořili, něco se začalo dít. Či aspoň Carellovi se zdálo, že se něco děje, sám tomu nikdy nepřišel na kloub. Ani se nepokusil popsat někomu ten zážitek, protože rozhovor s Fletcherem vypadal na povrchu jako běžná konverzace o tak navzájem nesouvisejících problémech, jako je stav života ve městě, blížící se svátky, pár nových filmů, účinek měděného náramku, který věnoval Meyer Klingovi, univerzita ve Wisconsinu (kde Fletcher nabyl právnické vzdělání), dopisy, které Carellovy děti napsaly a dosud denně píšou Santa Clausovi, jakost hovězího a přednosti ležáku před ostatním pivem. Ale tou nesmyslnou, zdvořilou a ve skutečnosti docela zbytečnou konverzací probíhal jakýsi spodní proud
, který vyvolával vzrušení, obavy a domněnky. Jak tak hovořili, uvědomoval si Carella s novou a omračující jistotou, že Gerald Fletcher zabil svou ženu. Věděl to, i když mu to nikdo neřekl. Proto ho Fletcher zavolal dnes ráno, proto ho pozval na oběd, proto tak nepřetržitě žvaní, zatímco každým pohybem těla, každým gestem ruky, každým výrazem obličeje vyjadřuje na téměř mimosmyslové úrovni, že ví o Carellově podezření a že je tu proto, aby Carellovi řekl – ne ovšem slovy: „Ano, vy zabedněnci, vy všiví policajti, já jsem svou ženu zabil. Ať si důkazy usvědčují někoho jiného, ať se vám přizná třeba tisíc lidí, tu bestii jsem zabil já a jsem rád, že jsem to udělal.“

A neexistovalo nic, co by se s tím dalo dělat.

5

Ralph Corwin byl ve vazbě v nejstarším městském vězení, které jak ti, kteří zákon hájí, tak ti, co ho porušují, znali pod názvem Kalkata. Jak vznikla Kalkata z Městského ústavu nápravné výchovy pro muže, se dá jen hádat. Automatická přezdívka, mysleli byste, by byla Černá díra, ale jako kriminál nebyla Kalkata nejhorší; mezi jejími chovanci bylo rozhodně méně sebevražd oběšením než v několika dalších městských institucích podobného charakteru. Budova sama byla stará, postavená v době, kdy zedníci dovedli zacházet s cihlami (a co je důležitější, záleželo jim na tom, jak se s nimi zachází); odolala však náporu času a počasí a podlehla pouze sazím, které pokryly rezavě červené cihly jako ohavná, exotická černá houba. Chodby a stěny uvnitř v budově byly čisté, cely malé, ale zdravotně nezávadné, a dozorci takoví jako všude jinde – to jest brutální sadisti a neinteligentní hlupáci.

Ralpha Corwina umístili do křídla budovy rezervovaného pro pachatele těžkých zločinů. Jeho blok obýval mimo něj pán, který nechal hladovět svého šestiletého synka tak dlouho, až v suterénu jeho domu v Calm‘s Pointu zemřel. Další spoluvězeň zapálil synagogu v Majestě a třetí člen této zločinecké elity přepadl benzinové čerpadlo v Bethtownu a oslepil přitom majitele. Zraněný čerpadlář vyběhl na dálnici, z rozbitého obličeje mu prýštila krev, a protože neviděl, porazil ho a zabil dvoutunový nákladní vůz. Jak však se praví ve starém vtipu: Nebyl by umřel, kdyby ho nejdřív nezastřelili. Corwinova cela byla na konci bloku a Carella ho tam ve středu dopoledne našel, jak sedí na dolejším kavalci se sepjatýma rukama a svěšenou hlavou, jako kdyby se modlil. Carella musel mít k návštěvě povolení od státního zástupce a jak on, tak zřejmě Corwinův obhájce neměli pocit, že kauzu ohrozí, když si s ním Carella pr
omluví. Corwin zdvihl hlavu, jakmile zaslechl blížící se kroky, a když dozorce odemkl dveře, vyskočil.

„Jak se vám daří?“ řekl Carella a podal mu ruku.

Corwin ji přijal, krátce s ní potřásl a pak řekl: „Přemýšlel jsem, který z vás to asi bude. Vaše jméno se mi popletlo s jménem toho blonďáka. Nemohl jsem si vzpomenout, kdo je kdo, ale teď už to vím. Vy jste Carella.“

„Ano.“

„O čem se mnou chcete mluvit?“

„Rád bych vám položil několik otázek.“

„Můj obhájce říká…“

„Mluvil jsem s vaším obhájcem, ví, že jsem tady.“

„Dobrá, ale on říká, že nemám k tomu, co jsem už vypověděl, nic dodávat. Fakticky chtěl být při tom, ale já jsem mu řek, že se o sebe postarám. Viděl jste někdy toho chlapa? Šejdíř s brejlema, vypadá jako šváb.“

„Proč nepožádáte o jinýho?“

„To můžu?“

„Jistě.“

„Koho mám požádat?“

„Společnost pro právní pomoc.“

„Nemohl byste to udělat za mě? Zavolat jim a říct…“

„Nerad bych.“

„Proč?“ řekl Corwin a podezíravě se na Carellu podíval.

„Nechci udělat nic, co by se dalo vykládat jako podjatost.“

„Proti komu? Mně nebo zastupitelství?“

„Tak či onak. Nevyznám se v soudech natolik, abych věděl, co si můžou…“

„Dobrá. A jak zavolám tu Společnost?“

„Požádáte některého ze zdejších velitelů. Nebo to prostě řeknete dosavadnímu obhájci. Když mu vysvětlíte, jak se na něj díváte, určitě nebude mít námitky a přenechá vás jinému. Chtěl vy byste hájit někoho, komu se nelíbíte?“

„Tak dobře,“ řekl Corwin a pokrčil rameny. „Nechci ho urazit, je to chudák šváb. Ale ono je to stejně jedno.“

„Jde o hodně, Corwine.“

„V tom je právě ten vtip. Nula od nuly pojde.“

„Jak to myslíte?“

„Zabil jsem ji. Tak co na tom záleží, jestli je obhájce takovej nebo makovej? Žádnej mě nezachrání. Máte to všechno černý na bílým.“

Corwinovi cukalo obočí. Sevřel ruce, sedl si zase na kavalec a řekl: „Musím držet ruce pohromadě, jinak bych se celej rozklepal, víte, jak to myslím?“

„Je to moc zlý?“

„Absťák není nikdy dobrej a když nemůžete řvát, je horší. Pokaždý když zařvu, ten prevít ve vedlejší cele říká, ať zavřu hubu, ten, co zavřel toho kluka do suterénu. Bojím se ho. Kouknul jste se na něj? Váží určitě hodně přes metrák. Dovedete si představit, že takovej chlap uváže v suterénu vlastního kluka na řetěz a nedá mu najíst? Jak to, že lidi dělají takový věci?“

„Já nevím,“ řekl Carella. „Dali vám nějaký léky?“

„Nedali. Řekli, že tady není špitál. Já přece vím, že není, tak co? Požádal jsem teda toho švába, aby mě dal přeložit na oddělení pro narkomany do Buenavisty, ale on, že přej vězeňskej úřad musí nejdřív provést testy, jestli jsem opravdovej narkoman. Teprv pak by mě tam přeložili, mohlo by to trvat dva dny. Jenže za dva dny já už nebudu opravdovskej narkoman, protože do tý doby se mi vnitřnosti obrátí naruby a bude po mně, takže to celý nemá smysl. Já předpisy nechápu. Na to jsou právě dobrý drogy. Člověk zapomene na všechny idiotský předpisy. Vrazíte si jehlu do ruky a předpisy jsou pryč. Člověče, jak já nesnáším předpisy!“

„Odpověděl byste mi na pár otázek?“ řekl Carella.

„Nejraděj bych tu chcípnul a byl by pokoj!“

„Jestli chcete, abych přišel jindy…“

„Ne ne, jen se ptejte. Co chcete vědět?“

„Chci vědět, jak jste zabil Saru Fletcherovou.“

Corwin sevřel ruce ještě křečovitěji. Olízl si rty, prudce se naklonil dopředu, jako by zápasil s náhlým ochrnutím, a řekl: „Jak myslíte, že se do někoho bodá? Vrazí se do něho nůž a je to.“

„Kam?“

„Do břicha.“

„Na levý straně těla?“

„Jo, asi jo. Já jsem pravák a ona ležela obličejem proti mně, tak jsem ji asi bodnul tam. Ano.“

„A pak?“

„Co pak?“

„Co jste udělal pak?“

„Já… víte, já jsem asi musel ten nůž pustit. Překvapilo mě, jak moc jsem bodnul, že jsem ho pustil, chápete? Musel jsem ho pustit, nemyslíte? Pamatuju si totiž, že přede mnou couvala a pak upadla a nůž měla pořád v sobě.“

„Řekla něco?“

„Neřekla. Měla jen… ten strašnej výraz v obličeji. Šok a… bolest… a… a jako údiv, proč jsem to udělal.“

„Kde byl ten nůž, když upadla?“

„Nerozumím, nač se ptáte.“

„Byl ten nůž na pravý straně jejího těla nebo na levý?“

„Nevím.“

„Zkuste si vzpomenout.“

„Já nevím. To už jsem slyšel, jak se dveře od bytu otvírají a nemyslel jsem na nic, jen jak se dostat pryč.“

„Když jste ji bodnul, ucukla?“

„Ne, couvala přede mnou.“

„Neucukla, dokud jste nůž ještě jen držel?“

„Ne. Ustupovala dozadu. Jako by nemohla uvěřit tomu, co jsem udělal… prostě chtěla ode mne co nejdál, chápete?“

„A pak upadla?“

„Ano. Upadla… jako by se jí podlomily kolena, a chytla se za břicho a rukama jako by… bylo to hrozný… rukama jen… chytala se vzduchu, víte? A pak upadla.“

„Jak?“

„Na bok.“

„Na kterej?“

„Nůž byl vidět, tak asi na opačnou stranu. Na opačnou stranu, než jsem ji bodnul.“

„Jak ležela na podlaze, když jste stál naproti ní? Ukažte mi to!“

„No…“ Corwin se zvedl z kavalce a postavil se před Carellu. „Když řekneme, že tadyhle ten záchod je okno, tak byla nohama ke mně a hlavou k oknu. Takže kdybyste vy byl já…“ Corwin si lehl na podlahu a natáhl nohy ke Carellovi. „Takhle ležela.“

„Dobrá, a teď mi ukažte, na kterým boku.“

Corwin se převalil na pravý bok. „Takhle,“ řekl.

„Na pravým boku?“

„Ano.“

„A vy jste viděl ten nůž čouhat ven na opačný straně, na levý.“

„Ano.“

„Přesně v místě, kam jste ji bodnul?“

„Ano, asi ano.“

„Byl nůž na stejným místě, když jste rozbil okno a vylízal z bytu?“

„To nevím. Já jsem se na něj už nepodíval. A na ni taky ne. Chtěl jsem co nejrychlejc pryč. Někdo přišel, chápete.“

„Ještě něco, Ralphe. Byla mrtvá, když jste lezl tím oknem?“

„Já nevím. Krvácela… a byla úplně tiše. Já… asi byla mrtvá. Já nevím. Asi ano.“

„Haló, slečna Simonovová?“

„Ano?“

„Detektiv Kling z 87. policejního revíru. Chtěl…“

„Kdože?“

„Kling. Detektiv Kling. Vzpomínáte si, mluvili jsme spolu ve vestibulu…“

„Aha, ano. Jak se máte?“

„Dobře, děkuju, snažím se vás dovolat celý odpoledne. Konečně mě napadlo – vidíte, jaký jsem skvělý detektiv -, že asi pracujete a nebudete doma dřív než po pátý.“

„Já opravdu pracuju,“ řekla Nora, „ale tady u sebe, doma. Jsem malířka na volný noze. Měla bych mít záznamník, já vím. Byla jsem pryč za maminkou. Je mi líto, že jste se nemohl dovolat.“

„Ale teď vás mám,“ řekl Kling.

„Jen taktak, ještě jsem si nesundala kabát.“

„Počkám.“

„Opravdu? V tomhle bytě je vedro k udušení. Když zavřete všechny okna, je tu parno, že by se daly pěstovat orchideje. A když je necháte třeba jen malinko pootevřený, vrátíte se domů a jste jak v Antarktidě. Za minutku jsem zpátky, bože, já se snad udusím!“

Kling čekal a díval se přitom na svůj měděný náramek. Kdyby skutečně začal účinkovat, poslal by jeden do San Diega tetičce, která už patnáct let trpí revmatismem. Jestli nebude účinkovat, dá Meyera k soudu.

„Haló, už jsem tu.“

„Haló,“ řekl Kling.

„Páni, už je to lepší,“ řekla Nora. „Nesnáším krajnosti, co vy? Na ulici mrzne a tady se všechno vaří. Fuj! Proč mě voláte, pane Klingu?“

„No, jak snad víte, dopadli jsme toho chlapíka, co spáchal tu vraždu…“

„Ano, četla jsem to.“

„A státní zastupitelství chystá obžalobu proti němu. Dneska ráno nám volali, jestli budete k dispozici, abyste mohla identifikovat Corwina jako člověka, kterýho jste tenkrát viděla v suterénu.“

„Proč je to zapotřebí?“

„Já vám nerozumím, slečno Simonovová.“

„V novinách stálo, že se ke všemu přiznal. Proč tedy potřebujete…“

„Ach tak, ano, ale státní zástupce musí předložit důkazy.“

„Proč?“

„No… dejme tomu například, že já se přiznám k stejný vraždě, a ukáže se, že na rukojeti nože nejsou moje otisky prstů, já nejsem ten, koho jste viděla v suterénu, a mimoto ten večer, kdy byla vražda spáchaná, jsem byl v Schenectady, chápete, jak to myslím? Ať se někdo přizná, nebo ne, státní zástupce musí vypracovat obžalobu.“

„Rozumím.“

„Takže já volám, abych zjistil, jestli jste ochotná toho člověka identifikovat.“

„Samozřejmě že ano.“

„Co zítra dopoledne?“

„V kolik hodin dopoledne? Já obyčejně dlouho spím.“

„Řekněte sama.“

„Nejdřív mi povězte, kde to bude.“

„Dole ve městě. V Arbor Street. Za rohem od trestního soudu.“

„Kde to je?“

„Trestní soud? Na Hlavní třídě.“

„Až tam?“

„Ano.“

„Bylo by jedenáct příliš pozdě?“

„Ne, to bude určitě v pořádku.“

„Tak dohodnuto.“

„Sejdeme se dole ve vestibulu. Arbor Street číslo tři. Za pět minut jedenáct, oukej?“

„Ano, oukej.“

„Pokud vám nezavolám. Musím si to ověřit…“

„V kolik byste zavolal, jestli zavoláte?“

„Za pár minut. Jen se ozvu na státní zastupitelství, jestli se…“

„Ano, tak dobrá. Protože já se chci vykoupat.“

„Když o mně neuslyšíte během příštích – řekněme pěti minut, tak je to v pořádku. Na shledanou zítra.“

„Dobře.“

„Děkuju vám, slečno Simonovová.“

„Nashle,“ řekla a zavěsila.

6

Corwinův obhájce, šváb nešváb, si uvědomoval, že jestli nedá státnímu zastupitelství souhlas, aby se jeho klient zúčastnil přehlídky na policejním ředitelství, nařídí to soudce Nejvyššího soudu, a tak okamžitě svolil. Dal si jen podmínku, že to bude regulérní „paráda“ a že on se jí zúčastní. Rollie Chabrier, který byl v tomto případě žalobcem, ochotně souhlasil.

Regulérní přehlídka znamenalo, že Corwin a ostatní účastníci budou oblečeni v přibližně stejném stylu a budou stejně velcí, stejné postavy a barvy pleti. Za neregulérní by se považovalo například, kdyby ti ostatní byli portoričtí trpaslíci převlečení za klauny, protože ty by svědek ihned vyloučil a identifikoval zbývajícího muže, ať už to skutečně byl, nebo nebyl ten, kterého viděl prchat ze suterénu v noci, kdy došlo k vraždě. Rollie Chabrier vybral z detektivů svého úřadu šest mužů, kteří se vzrůstem a postavou podobali Corwinovi, požádal je, aby se oblékli neformálně, a pak je přivedl do kanceláře i s Corwinem, který nepřišel z Kalkaty ve vězeňském, ale v civilu.

Za přítomnosti Berta Klinga, Nory Simonovové a Corwinova obhájce – vypadal opravdu jako šváb a jmenoval se Harvey Johns – Rollie Chabrier řekl: „Slečno Simonovová, podívala byste se laskavě tady na těch sedm mužů a řekla mi, jestli některý z nich je ten, kterého jste viděla v suterénu na silvermineském Oválu v domě číslo 721 v noci 12. prosince kolem tři čtvrtě na jedenáct?“

Nora se podívala a pak řekla: „Ano.“

„Poznáváte jednoho z těch mužů?“

„Poznávám.“

„Kterého z nich jste viděla v suterénu?“

„Tady toho,“ řekla Nora a s jistotou ukázala na Ralpha Corwina.

Detektivové státního zastupitelství nasadili Corwinovi opět pouta a odvedli ho po chodbě k výtahu, který sjel o deset pater níž; tam čekal policejní vůz a odvezl ho zpátky do Kalkaty. V kanceláři poděkoval Harvey Johns Chabrierovi za regulérní přehlídku a pak mu sdělil, že jeho klient si dál nepřeje jeho služby a že bude patrně jmenován nový obhájce, což ovšem neznamená, že pracovat s Chabrierem nebylo potěšením. Chabrier poděkoval Johnsovi a ten se vrátil do své kanceláře v Isole. Chabrier poděkoval také Noře za spolupráci a Klingovi za to, že slečna Simonovová vážila cestu až sem do města, pak si podali s Klingem ruce a Chabrier doprovodil všechny k výtahu, rozloučil se a rychle se ztratil, ještě než se dveře výtahu zavřely. Byl to kulatý růžolící mužík s tenoučkým knírkem a hnědými botami k modrému obleku. Kling měl dojem, že pošilhává po prezidentském křesle.

V mramorové vstupní hale budovy řekl Kling: „Nic to nebylo, co říkáte?“

„Nebylo,“ řekla Nora, „a přece jen mám pocit – já nevím, ale připadám si trochu jako udavač. Já vím, že ten člověk zavraždil Saru Fletcherovou, ale stejně mi vadí, že ho moje identifikace pomůže odsoudit.“ Pokrčila rameny a pak se náhle omluvně zasmála: „V každým případě jsem ráda, že to mám za sebou.“

„Je mi líto, že to bolelo,“ řekl Kling. „Může se vám státní zastupitelství odvděčit obědem?“

„Státní zastupitelství nebo vy?“

„Vlastně já,“ řekl Kling. „Co byste tomu řekla?“

Byla, jak si Kling všiml, naprosto přímá, kladla otázky bezelstně jako dítě a na oplátku očekávala poctivé odpovědi. Aniž se zastavila, otočila k němu hlavu, dlouhé hnědé vlasy jí spadly přes jedno oko a řekla: „Když to bude jen oběd, tak jsem pro.“

„Jen oběd,“ řekl Kling, ale nemohl zakrýt zklamání. Uvědomoval si samozřejmě, že se ještě nevzpamatoval z rány, kterou mu zasadila Cindy Forrestová, když tak náhle přerušila jejich styky, a okouzlit někoho, jako je Nora Simonovová a uchvátit ji do náruče, ještě než Cindy stačí vykulit oči údivem, by byl příjemný způsob, jak si dokázat, že se ženám pořád ještě líbíme, ale Nora Simonovová stála na svém, děkuju a nic víc. „Když to bude jen oběd, tak jsem pro,“ řekla a dala tím jasně najevo, že o nějaký bližší vztah nestojí. Pochopila však tón Klingovy odpovědi, poznal to z jejího obličeje, který byl barometrem jejích citů. Reagoval na sebemenší popud. Kousla se do rtů. „Odpusťte,“ řekla, „nechtěla jsem, aby to znělo tak – tak definitivně. Jde jen o to, že jsem zamilovaná, víte, a nechtěla jsem vzbudit dojem, že jsem – jak bych to řekla – k maní nebo že mám zájem… panebože, čím víc m luvím, tím je to horší.“

„Ne, to je v pořádku,“ řekl Kling.

„Já normálně nesnáším lidi, který ukazujou všechny svoje city. Člověka by umořili. A vlastně, musíme jít na oběd? Já ještě nemám hlad. Kolik je hodin?“

„Dvanáct pryč.“

„Co takhle trochu se projít a jen tak si povídat? Aspoň bych neměla pocit, že kompromituju tu svou grand amour,“ řekla napůl žertem, „a vy byste neměl pocit, že marníte oběd s úplně nemožnou husou.“

„Hrozně rád se projdu a popovídám si,“ řekl Kling.

Tak se procházeli.

Nad městem se ten čtvrtek, devět dní před Vánocemi, kupila hrozivá mračna, meteorologický ústav sliboval po poledni sníh. Nadto vál od řeky ostrý vítr, nemilosrdně se proháněl uličkami finanční čtvrti, která ohraničovala městské a federální soudy, a byl doslova rozhodnutý smést Noru z chodníku. Kráčela s hlavou skloněnou proti jeho nárazům, jemné hnědé vlasy jí šlehaly kolem hlavy. Na obranu se zavěsila do Klinga a víc než jednou, když byly poryvy příliš prudké, mu zaryla obličej do ramene. Kling začal litovat, že ho předem varovala. Když nenucené povídala o počasí a o tom, jak se jí město líbí právě před Vánocemi, zabýval se divokými fantaziemi o mužské nadřazenosti. Odvážný, smělý, hezký, vtipný, inteligentní a jemnocitný policista prorazí brněním žádoucí dívky, ukradne ji idiotskému intelektuálovi, kterého ona zbožňuje…

„Lidi taky,“ řekla Nora. „Něco se s nima děje před Vánocema. Jsou, jak bych to řekla… velkorysejší.“

Na druhé straně dívka pozná, že vlastně celá ta léta čekala na hezkého, vtipného atakdále policistu, a zahrne ho zbožňováním, kterým předtím zbytečně obšťastňovala toho pitomce s jeho krásnýma řečičkama…

„I když si uvědomuju, že se Vánoce zvulgarizovaly a zkomercializovaly, tak mě namouduši okouzlujou. A je to kupodivu, víte, protože já jsem židovka. Když jsem byla malá, tak jsme nikdy Vánoce neslavili.“

„Kolik je vám?“ zeptal se Kling.

„Čtyřiadvacet. Jste taky žid?“

„Nejsem.“

„Kling,“ řekla Nora a pokrčila rameny. „Mohl byste být.“

„Váš přítel je žid?“

„Ne, není.“

„Jste s ním zasnoubená?“

„Ne tak docela. Ale chceme se vzít.“

„Co dělá?“

„Já bych o něm radši nemluvila, jestli vám to nevadí,“ řekla.

To odpoledne už o něm nemluvili. Procházeli se po ulicích zářících rozžehnutými vánočními stromky, míjeli krámy ověnčené staniolem a chvojím. Santa Clausové na nárožích zvonili zvonečky a prosili o příspěvek, hudebníci Armády spásy vyhrávali na tuby a trombóny, potřásali tamburínami a taky prosili o peníze, kupující pospíchali z krámu do krámu s rukama plnýma nákupů v dárkovém balení a mračna nad jejich hlavami byla čím dál tím výhružnější.

Nora mu řekla, že v ateliéru obvykle dodržuje pracovní dobu; udělala si ho z jedné místnosti svého bytu s regulovanou činží. („Až na jeden den v týdnu, kdy jedu za maminkou do Riverheadu, tam jsem byla taky včera, když jste se mě snažil dovolat.“) Je na volné noze a dělá nejrůznější návrhy od knižních obálek po divadelní plakáty, od průmyslových brožur ke kuchařským knihám, které ilustruje, dělá taky ilustrace k dětským knížkám a k bůhvíčemu ještě. („Pořád mám fůru práce. Ne že jen kreslím a maluju, ale taky běhám po vydavatelstvích, producentech a autorech a kdejakých lidech. To ať mě radši veme čert, než abych dala pětadvacet procent svých příjmů nějaký agentuře, tolik dneska některý berou, nemyslíte, že by na to měl být zákon?“) Studovala v New Yorku a pak pokračovala v návrhářské škole na Rhode Islandu a před rokem přijela sem a pracovala pro reklamní firmu Thedlow, Brunner, Growling
and Crowe. („Opravdu se jmenoval Growling, ale nevrčel, jak by se dalo podle jména čekat.“) Vydržela tam něco málo přes půl roku jako návrhářka obalů na cigarety a další podobné předměty. Než se rozhodla odejít na volnou nohu. („A to je prosím příběh mého života.“)

Byly už skoro tři hodiny.

Kling tušil, že už je do ní napůl zamilován, ale byl čas vrátit se do služebny. Odvezl ji z centra taxíkem a než vystoupila na silvermineském Oválu před domem, kde bydlela, řekl pro případ, že by její předešlé prohlášení o nehynoucí lásce bylo jen předstírané: „Moc se mí to líbilo, Noro. Můžu se s várna zase někdy sejít?“

Podívala se na něj s podivně překvapeným výrazem, jako kdyby se jí nepodařilo ho přesvědčit o tom, co se mu snažila co nejsrozumitelněji vysvětlit – totiž že je angažována někde jinde, krátce a smutně se usmála, potřásla hlavou a řekla: „Ne, radši ne.“

Pak vystoupila z taxíku a byla pryč.

Mezi osobními předměty Sary Fletcherové, jež policie pokládala za zajímavé už předtím, než zatkla Ralpha Corwina, byl adresář, který nalezli v její kabelce na prádelníku v ložnici. Carella si ho prohlížel ve čtvrtečním odpoledním tichu služebny, Kling a Meyer probírali působivost měděného náramku, který měl Kling na zápěstí. Služebna byla neobyčejně tichá, člověk vážně mohl slyšet, jak mu pracuje mozek. Psací stroje mlčely, v kleci pro zadržené nebyli zatčení vyřvávající na celé kolo názory na brutálnost policie nebo na lidská práva, okna byla pevně zavřená, takže nebylo slyšet ani hluk z ulice pod nimi. Z úcty k tomu tichu (a taky proto, že Carella se zdál tak pohroužený do adresáře Sary Fletcherové) Meyer a Kling dokonce šeptali.

„Já ti můžu jen říct,“ řekl Meyer, „že ten náramek má dokázat zázraky. Co jinýho ti můžu říct?“

„Třeba mi řekni, jak to přijde, že se mnou prozatím žádný zázrak neproved?“

„Kdy sis ho navlík?“ zeptal se Meyer.

„Zapsal jsem si to do kalendáře,“ řekl Kling. Seděli v rohu služebny těsně vedle klece pro zadržené, Kling na dřevěné židli za svým stolem, Meyer posazený na jeho jednom konci. Stůl byl přiražený ke stěně a stěna byla plná oběžníků, vyhlášek s novými předpisy a nařízeními, rozvrhů služeb na příští rok (noční služby, denní služby a volna pro každý z šesti detektivních týmů). Byla tam i karikatura vystřižená z policejního časopisu, který měl každý poctivý policajt předplacený, několik telefonních čísel stěžovatelů, jejichž záležitosti doufal Kling vyřídit, než skončí jeho turnus, dále fotografie Cindy Forrestové, kterou měl v úmyslu sundat, a několik nelichotivých podobizen hledaných pachatelů. Kalendář byl pohřbený někde pod touhle směsicí papírů, takže Kling musel sundat oznámení o výroční policejní oslavě Nového roku, aby se k němu dostal. „Dal jsi mi náramek prvního pros ince,“ řekl.

„A dnes je kolikátýho?“

„Dneska je šestnáctýho.“

„Jak to víš, že jsem ti ho dal prvního?“

„Vidíš tohle MN? To znamená Meyerův náramek.“

„Dobrá, tak ho máš akorát dva týdny. Co prosím tě čekáš? Povídal jsme ti, že začne fungovat až po dvou týdnech.“

„Řek jsi po deseti dnech.“

„Řek jsem po dvou týdnech.“

„Stejně je to už víc než dva.“

„Hele, Berte, ten náramek dělá zázraky, vyléčí cokoli od artritidy počí…“

„Tak proč neléčí mě?“

„Co bys pořád chtěl?“ zeptal se Meyer. „Zázraky?“

Na záznamech v abecedním adresáři Sary Fletcherové nebylo nic, co by člověka opravdu zaujalo. Měla hezký rukopis a jména, adresy a telefonní čísla byly napsány čitelně, snadno se rozluštily. I když nějaké telefonní číslo přeškrtla a zapsala nové, škrt byl provedený jedinou energickou čárou pera a nové číslo napsané hned pod ním. Při listování adresářem Carella zjistil, že čísla a adresy patří většinou manželským dvojicím. (Chuck a Nancy Bentonovi, Harold a Marie Spenderovi, George a Ina Grossmanovi a tak pořád dál.) Některá patřila přítelkyním, některá místním obchodníkům a službám, jedno Sařinu kadeřníkovi a jiné zubnímu lékaři, několik doktorům a několik restauracím na druhém břehu řeky. Naprosto neinspirativní adresář, dokud Carella nepřišel na stránku ke konci s nadpisem Memoranda.

„Já jen vím,“ řekl Kling, „že mě rameno pořád bolí. Mám kliku, že jsem se v poslední době nezamíchal do nějakýho divokýho souboje na pistole, protože bych ji určitě nedokázal vytáhnout.“

„Kdy ses naposledy zúčastnil divokýho souboje na pistole?“

„Divoký souboje s pistolí, to je moje,“ řekl Kling a vesele se ušklíbl.

Pod tím jediným slovem Memoranda bylo pět jmen, adres a telefonních čísel napsaných Sařinou pečlivou rukou. Jména byla všechna mužská. Zřejmě se octla v adresáři v různou dobu, protože některá byla napsaná tužkou a jiná perem. A za každým jménem byla v závorce písmena poznačená propiskami různých barev.

Andrew Hart

Hall Avenue 1120

622-8400

(PB + G) (PG)

Michael Thornton

Jižní Lindnerova 371

881-9371

(P)

Lou Kantor

Severní 16. ulice 434

FR 7-2346

(ČŽ) (PG)

Sol Decotto

Groverova 831

FRS 32-87

(F) (PG)

Richard Fenner

Hendersonova 110

693-6648

(PQ) (PG)

Jestli Carella něco nenáviděl, tak to byly šifry. Miloval šifry asi tolik jako svrab a neštovice.

Vzdychl, otevřel vrchní zásuvku svého stolu a vytáhl isolský telefonní seznam. Právě si ověřoval adresu u prvního jména v Sařiných Memorandech, když Kling řekl: „Jsou lidi, který si nedají pokoj, i když případ je už dávno rozřešenej.“

„Koho máš na mysli?“ zeptal se Meyer.

„Takový ty strašně svědomitý chlapy,“ odpověděl Kling.

Carella se tvářil, jako by ti dva byli vzduch. Adresa Andrewa Harta v telefonním seznamu byla stejná jako ta, kterou si zapsala Sara Fletcherová. Zalistoval na konec seznamu.

„Já jsem znal jednoho strašně svědomitýho poldu,“ řekl Meyer a mrkl na Klinga.

„Pověz mi o něm,“ řekl Kling a mrkl zase na něho.

„Tak poslouchej. Ten polda byl jednou na obchůzce v Bethtownu, počkej, už to budou tři nebo čtyři roky,“ řekl Meyer. „Byla zima, jen praštělo, ne jako dneska, ale tenhle polda byl strašně svědomitej člověk a chodil po svým rajónu, jak se sluší a patří, ani si neudělal přestávku na kafe, dokonce si ani nezaskočil do místní hospody na panáka pro zahřátí.“

„Skalní, co?“ řekl Kling a usmíval se.

„To teda jo, na to můžeš vzít jed,“ řekl Meyer. „Svědomitej, až bůh brání. Řek jsem ti, že ten den byla příšerná zima?“

„Myslím, že jo,“ řekl Kling.

Carella našel adresu Michaela Thorntona, druhého muže ze Sařina seznamu. Taky ta byla stejná jako v jejím adresáři.

„Přesto,“ řekl Meyer, „měla jedna velice hezká a dobře stavěná ženská z Bethtownu ve zvyku každej den v roce si zaplavat, ať pršelo či sněžilo, padaly kroupy nebo byla plískanice. Řek jsem, že měla velký kozy?“

„Myslím, že jo.“

Carella nerušené obracel listy v seznamu a porovnával jména a adresy.

„Ta ženská měla dům rovnou na pláži a koupala se, jak ji pámbu stvořil, protože to byla velice opuštěná část Bethtownu, někde až na konci ostrova. Tenkrát ještě nestál ten novej most, člověk se tam musel dát odvézt přívozem. A nějakým řízením osudu se stalo, že dům tý ženský patřil do rajónu toho svědomitýho poldy. A v ten den, kdy byla ta příšerná zima, asi před třema nebo čtyřma rokama, vyběhne ta ženská ze svýho domu s rukama zkříženýma právě pod těma velkejma přetejkajícíma kozama, protože bylo tak strašně zima, a ten svědomitej polda…“

„No, co udělal?“

„Svědomitej polda na ni koukne, jak má ruce na prsou a běží k vodě, a zařve: ‚Stůjte, policie!‘ Ta ženská se zastavila, pořád ještě s rukama pod těma kozama, a povídá rozhořčeně: ‚Co jsem provedla, pane strážníku? Jakýho přečinu jsem se dopustila?‘ A ten svědomitej polda povídá: ‚Nejde o to, co jste udělala, madam, jde o to, co chcete udělat! Vy si snad myslíte, že budu nečinně přihlížet, jak topíte ty rozkošný baculatý pejsky s růžovejma čumáčkama?‘“

Kling vyprskl smíchy, Meyer plácal na vrchní desku svého stolu a chechtal se vlastnímu vtipu.

„Nechtěli byste vy dva zavřít huby?“ řekl Carella.

Ověřil všechny adresy.

Zítra se pustí do práce.

Ten dopis byl už šestý, který April Carellová napsala Santa Clausovi. V kuchyni riverheadského domu si ho mlčky četla přes maminčino rameno.

„Co myslíš, mami?“ řekla.

Stála za matčinou židlí, takže jí Teddy neviděla na rty a netušila, že promluvila. Teddy byla hluchoněmá, jinak krásná žena s vlasy černými jak noc a s tmavýma zářícíma očima, v nichž se ukládala slova, pro Teddy viditelná a hmatatelná. Viděla je padat z prstů, dotýkala se jich ve tmě na manželových rtech a vnímala je daleko hlouběji, než kdyby je slyšela „normálně“. Pohroužila se do dceřina dopisu a nepodívala se na April, stojící za její židlí. Proč někdo dovede napsat Drahý Santo bez chyby a udělat hrubky v prostých slovech jako dopisy, bylo mimo její chápání. Snad by měla zajít za její učitelkou a jemně podotknout, že zatímco dítě má nepopiratelnou schopnost slohu, neškodilo by, kdyby její fantastický pravopis nabyl na správnosti. Ztratí tím možná něco ze své originality, ale přesto…

April se dotkla její ruky.

Teddy se podívala dceři do tváře. Ve světle lampy z luxusního obchodu, která visela nad starým dubovým stolem ve veliké kuchyni, byly ty dvě sice o něco méně než zrcadlové odrazy, ale jejich podobnost, i když šlo o matku a dceru, byla neuvěřitelná. Ještě pozoruhodnější bylo, že obě měly stejně intenzivní výraz. Když April opakovala svou otázku, Teddy se jí dívala na rty, pak zdvihla ruce a pomalu jí hláskovala odpověď. April ji dychtivě sledovala, neodvrátila pohled ani na okamžik. Teddy poněkud pobaveně napadlo, že dítě, které nedovede napsat bez chyby slovo dopisy, může mít potíže s luštěním písmen a slov, která ona obratně vytváří prsty, obzvláště když říká: „April, děláš pravopisné chyby.“ Ale April se dívala a přikyvovala a usmívala se, když se z písmen stávala slova a pak další, až nakonec pochopila krátkou větu a řekla: „Kde mám pravopisný chyby, maminko? Ukaž mi je.“

Probíraly spolu dopis, když April zaslechla klíč ve dveřích. Její a matčiny oči se krátce setkaly, přes tvářičku jí přeletěl úsměv. Ale to už se po schodech řítil ze své ložnice Mark, Aprilino dvojče.

Carella přišel domů.

7

Příští ráno chvíli po osmé, za předpokladu, že většina lidí si vydělává na živobytí a chystá se v tuto hodinu do práce, zavolal Carella Andrewa Harta na číslo uvedené v Sařině adresáři. Po pátém zazvonění zdvihl někdo telefon.

„Haló,“ řekl mužský hlas.

„Pan Hart?“

„U telefonu.“

„Tady je detektiv Carella z 87. pátrací skupiny. Rád bych…“

„Oč jde?“ řekl Hart rychle.

„Rád bych vám položil několik otázek, pane Harte.“

„Já se zrovna holím,“ řekl Hart. „Za chvilinku musím odejít do kanceláře. Co se děje?“

„Vyšetřujeme vraždu, pane Harte…“

„Cože? Vraždu?“

„Ano, pane Harte.“

„Koho? Kdo byl zavražděn?“

„Žena jména Sarah Fletcherová.“

„Neznám nikoho, kdo by se tak jmenoval. Kdo říká, že jsem ji znal? V životě jsem o ní neslyšel.“

„Vaše jméno je v jejím adresáři.“

„Moje cože? Moje jméno? To není možný.“

„Pane Harte, já mám ten adresář tady před sebou a je v něm vaše jméno i s adresou a telefonním číslem.“

„To tedy nevím, jak se tam dostalo.“

„Já taky ne. Proto bych s vámi rád mluvil.“

„Oukej, oukej,“ řekl Hart. „Kolik je hodin? Kristapána, už je osm deset?“

„Ano, je.“

„Koukněte, já se musím oholit a vypadnout. Můžete přijít ke mně do kanceláře? Později, asi tak… v deset? To budu mít trochu volno. Sešel bych se s vámi dřív, ale v devět někdo přijde.“

„Budeme u vás v deset. Kde máte kancelář, pane Harte?“

„Reedova 480. Šestý patro. Hart a Widerman. Celý patro.“

„Na shledanou v deset, pane Harte.“

„Prosím,“ řekl Hart a zavěsil.

Mraky nad městem se hněvivě svíjely a těžkopádně převracely jako žena v desátém měsíci, ale odmítaly vydat ze sebe slíbený sníh. Občané znejistěli. Pospíchali do práce, vrhali se do stanic podzemní dráhy, nastupovali do autobusů a usedali do taxíků, dívali se s obavami na vzedmutou oblohu a uvažovali, jestli se meteorologický ústav jako obvykle nezmýlil. Průměrný občan si po varování před sněhem připadá, jako by ho někdo varoval před dýmějovým morem. Žádný člověk, který má všech pět pohromadě, nemiluje sníh. Nikdo nestojí o to, oblékat si gumáky, galoše a válenky, nasazovat řetězy proti skluzu, nikdo nehoruje pro zametání chodníků a rušení pozvánek na večeři a vynechání divadelního představení. Ale je ještě něco horšího: nikdo není rád, když se mu tohle všechno naslibuje, on to očekává a zařídí se podle toho, a nakonec k ničemu nedojde. Obyvatel města je přes všechnu svou civilizovanost
tvorem zvyku a bojí se zásahů do stereotypu. Přijme zatemnění nebo stávku popelářů a krádež v parku, protože to nejsou zásahy do stereotypu, to je stereotyp sám. A mimoto posilují tyto jevy obraz, který si o sobě vytvořil: obraz civilizovaného hrdiny dvacátého století, který je s to vypořádat se se všemi těmito katastrofami. Ale vyhrožujte stávkou taxíkářů a pak ji odvolejte, naslibujte protestní shromáždění a pak připusťte, aby je rozehnala policie! Předpovězte sníh a pak nechte otálet chumelenici nad městem donekonečna jako kroutícího se hada připraveného zaútočit! Ne, takhle si dělat blázny z obyvatel města nemůžete! Znervózníte je, necítí se dobře, nejsou si ničím jistí a dostanou zácpu.

„Tak kde to ksakru je?“ zeptal se Meyer netrpělivě. S rukou na dveřích policejního sedanu se díval na zataženou oblohu a div že nezahrozil šedivým mračnům nad hlavou pěstí.

„Však ono to přijde,“ řekl Carella.

„Kdy?“ zeptal se Meyer nevrle, otevřel dveře a vlezl do auta. Carella nastartoval. „Pitomí meteorologové! Vůbec se v tom nevyznají!“ řekl Meyer. „Když jsme měli poslední sněhovou bouři, předpovídali mírný a slunečný počasí. Dokážeme poslat lidi na Měsíc, ale říct, jestli bude v úterý mrholit, to nedokážeme!“

„To je zajímavý,“ řekl Carella.

„Co je zajímavý?“

„O tom Měsíci.“

„Co je s Měsícem?“

„Proč by mělo tady dole všechno klapat jak po másle jen proto, že jsme poslali lidi na Měsíc.“

„Co to prosím tě plácáš?“ řekl Meyer.

„Můžeme vysadit lidi na Měsíci, ale nemůžeme se dovolat telefonem do Riverheadu. Můžeme poslat lidi na Měsíc, ale ne uklidnit dopravní stávku. Můžeme poslat lidi na Měsíc…“

„Já už chápu,“ řekl Meyer, „ale to je něco jinýho. Mezi počasím a biliony dolarů, který jsme utratili na vystřelování meteorologickýho železa do vesmíru, existuje spojitost.“

„Já jen myslel, že je to zajímavej pohled.“

„Byl zajímavej,“ řekl Meyer.

„Co je s tebou dneska ráno?“

„Nic se mnou není dneska ráno.“

„Jak myslíš,“ řekl Carella a zakroutil hlavou.

Jeli dál mlčky. Město mělo jednolitou šedou barvu jako stvořenou pro pozadí gangsterského filmu Warner Brothers z třicátých let. Jako by ze všeho zmizela původní barva – z nejkřiklavějších plakátů, z nejjasnějších fasád domů, z nejveselejších ženských šatů, dokonce i z vánoční výzdoby výkladních skříní. Pod tou plachtou věčné šedi se ukázalo, že všechno, co krášlí vánoční sezónu, není než ošumělý aušus, pozlátko a umělá hmota, co se vystaví jednou do roka a pak zase uklidí do sklepa. V tom ponurém osvětlení vypadaly šaty pouličních Santa Clausů jako ušité z vybledlých fialových hadrů místo z jásavé červeně. Město bylo okradeno o slunce a byla mu odepřena očišťující záplava sněhu. Čekalo, bylo netrpělivé a jeho nervozita každou hodinou vzrůstala.

„Tak jsem uvažoval o Vánocích,“ řekl Carella.

„O čem to?“

„Mám službu. Nechtěl by sis to se mnou vyměnit?“

„Za co?“

„Myslel jsem, že bych ti dal chanuku nebo nějakej jinej váš svátek.“

„Jak dlouho mě znáš?“

„Až moc dlouho,“ řekl Carella a usmál se.

„Kolik let to už je?“ řekl Meyer. „A ty pořád ještě nevíš, že já slavím chanuku i Vánoce. Co se narodily děti, máme doma stromeček. Každej rok. A ty jsi u nás každej rok. Vloni jsi byl i s Teddy. Viděl jsi stromek. V obýváku. Rovnou uprostřed toho zatracenýho obýváku.“

„Já zapomněl,“ řekl Carella.

„Slavím oboje,“ řekl Meyer.

„Oukej,“ řekl Carella.

„Oukej. Takže odpověď je ne. Nechci si vyměnit službu.“

„Oukej.“

„Oukej.“

V duchu toho veselého kamarádství zaparkovali Meyer a Carella vůz a vešli do budovy číslo 480 na Reed Street a vyjeli výtahem do šestého patra – mlčky. Hart a Widerman vyráběli náramky k hodinkám. Obrovská reklamní skříň vedle recepčního stolu ve vstupní hale hlásala, že „S náramkem od H a W jsou hodinky jak nové“ a tento slogan opakovali v poněkud diskrétnějším textu, který vysvětloval, jak H a W rozluštili obtížný technický problém roztahovacího náramku k hodinkám a představili světu tento obdivuhodný nový model. To všechno doprovázely fotografie velikosti Carellovy hlavy, vyvedené v tónech tak zlatých, že by je byl určitě udal v nejbližší zastáváme. Vlasy slečny v recepci byly skoro stejně zlaté, ale ne tak přirozené jako zlato ve výkladní skříni. Když detektivové přistoupili k jejímu stolu, vzhlédla bez velkého zájmu od svého časopisu. Fascinovaný Meyer se nemohl odtrhnout od reklamních textů.

„Pana Harta prosím,“ řekl Carella.

„Koho mám ohlásit?“ zeptala se recepční. Měla znatelný calmspointský přízvuk a mluvila, jako by měla v ústech žvýkačku, i když neměla.

„Detektivové Carella a Meyer.“

„Okamžik prosím,“ řekla a zdvihla sluchátko, zmáčkla dolní tlačítko. „Pane Harte,“ řekla, „přišli za vámi nějací policajti.“ Odložila sluchátko, potřásla zlatými loknami směrem k jakési chodbičce a řekla: „Tudy prosím, dveře jsou na konci,“ a pak se vrátila k výrokům v časopise Vogue.

Šedivá obloha zřejmě zapůsobila i na Andrewa Harta.

„Nemuseli jste hlásat celému světu, že je tady policie,“ řekl.

„My jsme se jenom představili,“ řekl Carella.

„Dobrá, oukej, když už jste tady,“ řekl Hart, „tak ven s tím.“ Byl to urostlý muž mezi padesátkou a šedesátkou, s ocelově šedivými vlasy a brýlemi s černými obroučkami. Hnědé oči za čočkami byly bystré a nelítostné. Sako měl pověšené na židli za psacím stolem a vykasané rukávy košile odhalovaly mocné, hustě zarostlé předloktí. Zlatý roztahovací náramek, zřejmě jeden z těch jeho, přidržoval hodinky na silném zápěstí. „Jestli chcete vědět pravdu,“ řekl, „tak nevím, co tady vůbec děláte. Řekl jsem vám, že žádnou Saru Fletcherovou neznám, a skutečně ji neznám.“

„Tady je její adresář, pane Harte,“ řekl Carella přesvědčený, že nemá smysl ztrácet čas chozením okolo horké kaše. Podal Hartovi adresář a otevřel ho na stránce nadepsané Memoranda. „Je to vaše jméno, že?“

„Je,“ řekl Hart a zavrtěl hlavou, „ale jak se tam dostalo, to je nad mé chápání.“

„Tak vy neznáte nikoho, kdo se jmenuje Sarah Fletcherová?“

„Ne.“

„Jste ženatý, pane Harte?“

„Co to má s tím společného?“

„Jste?“

„Nejsem.“

„Máme portrét paní Fletcherové. Jestlipak.

„Fotky mrtvol mi neukazujte,“ řekl Hart.

„Ten snímek pochází z doby, kdy byla Sarah Fletcherová naživu, ale je současný, stál na prádelníku v její ložnici. Byl byste tak laskav a podíval se na něj?“

„Nechápu, jaký to má smysl,“ řekl Hart. „Řekl jsem vám, že ji neznám. Jak může pohled na její fotku…“

„Meyere?“ řekl Carella a Meyer mu podal úřední obálku. Carella ji otevřel a vyndal z ní zarámovanou fotografii Sary Fletcherové. Podal ji Hartovi, ten se na ni podíval a okamžitě upřel pohled na Carellu.

„Co to má být?“ zeptal se.

„Vy ten obrázek poznáváte, pane Harte?“

„Ukažte mi odznak,“ řekl Hart.

„Prosím?“

„Váš odznak, odznak! Chci vidět, kdo jste.“

Carella vytáhl náprsní tašku, otevřel ji a ukázal odznak připíchnutý proti průkazu totožnosti. Hart si oboje prohlédl a pak řekl: „Myslel jsem si, že by to mohla být nějaká habaďúra.“

„Proč jste si to myslel?“

Hart neodpovídal. Znova se díval na fotografii, potřásal hlavou a pak řekl: „Tak on ji někdo zabil?“

„Ano, někdo ji zabil,“ odpověděl Carella. „Znal jste ji?“

„Znal.“

„Já jsem myslel, že ne.“

„Neznal jsem Saru Fletcherovou, jestli je tohle ona, jak říkáte. Ale tuhle couru jsem znal.“

„Kdo jste myslel, že je?“

„Věřil jsem tomu, co řekla.“

„A to bylo?“

„Že je Sadie Collinsová. Představila se jako Sadie Collinsová, a proto jsem ji znal jako Sadii Collinsovou.“

„Kde to bylo, pane Harte? Kde jste se s ní seznámil?“

„V jednom baru.“

„V kterém?“

„Kdo si to má přesně pamatovat? V baru pro lidi, co hledají společnost. Po městě je jich plno.“

„Vzpomněl byste si, kdy to bylo?“

„Nejmíň před rokem.“

„Scházel jste se s ní?“

„Ano.“

„Jak často?“

„Hodně často.“

„Jak často?“

„Scházívali jsme se jednou nebo dvakrát týdně.“

„Říkáte scházívali. Kdy jste s tím přestali?“

„Vloni v létě.“

„Ale do té doby jste se vídali pravidelně?“

„Ano, občas.“

„Říkal jste dvakrát týdně?“

„No ano.“

„Věděl jste, že je vdaná?“

„Kdo? Sadie? Děláte si legraci!“

„Neřekla vám, že je vdaná?“

„Nikdy.“

„Scházel jste se s ní dvakrát týdně…“

„Ano.“

„Ale nevěděl jste, že je vdaná?“

„Jak jsem to měl vědět, prosím vás? Jakživa se o tom nezmínila. Podívejte se, tady u nás jsou svobodných děvčat miliony. Proč bych se prosil o malér s nějakou vdanou ženskou?“

„Kde jste se s ní sešel?“ zeptal se najednou Meyer.

„Už jsem vám to povídal, v nějakým baru, už si nepamatuju, kde…“

„Ne, myslím, když jste někam šli.“

„Jak to…?“

„Když jste někam vyráželi, kde jste se sešli? U ní v bytě?“

„Ne. Chodila ke mně.‘

„Kam jste jí volal? Když jste s ní potřeboval mluvit.“

„Já jsem jí nevolal. Volala ona mně.“

„Kam jste chodili, pane Harte? Když jste šli ven.“

„My jsme moc ven nechodili.“

„Co jste tedy dělali?“

„Chodila ke mně. Tam jsme trávili většinu času.“

„Ale když jste přece někam šli…“

„Po pravdě řečeno, nešli jsme nikdy nikam.“

„Nikdy?“

„Nikdy. Ona o to nestála.“

„Nezdálo se vám to zvláštní?“

„Nezdálo.“ Hart pokrčil rameny. „Asi byla radši u mne doma.“

„Když jste nikam nechodili, co jste tedy přesně dělali, pane Harte?“

„Heleďte se, prosím vás, co myslíte, že bychom tak mohli dělat, přesně?“ řekl Hart.

„To nám povězte vy.“

„Jste dospělí, tak si to domyslete.“

„Proč jste se s ní přestal scházet, pane Harte?“

„Seznámil jsem se s jinou. Se slušnou dívkou. Myslím to s ní vážně. Proto jsem…“

„Ano?“

„Ale nic.“

„Proto jste co, pane Harte?“

„No prosím, proto jsem si řekl, že je to bouda. Že někdo přišel na Sadii a mě… a tak… víte… já to myslím s touhle dívkou moc vážně a nechtěl bych, aby věděla něco o mé minulosti. O Sadii a o mně. O tom, že jsem se stýkal se Sadii.“

„Co na tom bylo tak hrozného, stýkat se se Sadií?“ zeptal se Meyer.

„Nic.“

„Tak proč by na vás šil někdo boudu?“

„Já nevím.“

„Když na tom nebylo nic hrozného.

„Nebylo.“

„Tak proč se s tím tajit?“

„Není s čím se tajit. Já jen o tu dívku velice stojím a nechtěl bych, aby věděla…“

„Co aby věděla?“

„O Sadii.“

„Proč ne?“

„Prostě nechci.“

„Bylo na Sadii něco špatného?“

„Ne ne, byla to krásná ženská, krásná.“

„Tak proč byste se měl stydět…“

„Stydět? Kdo říkal, že se mám stydět?“

„Řekl jste, že nechcete, aby se vaše přítelkyně…“

„Koukněte se, co má tohle být? Přestal jsem se scházet se Sadií před šesti měsíci. Už jsem s ní nemluvil ani telefonem, co jsme se rozešli. Jestli se ta bláznivá coura nechala zabít…“

„Bláznivá?“

Hart si najednou otřel rukou obličej, olízl rty a postavil se za svůj stůl. „Myslím, že vám už nemám co říct, pánové. Jestli máte ještě další otázky, tak bude lepší, když mě z něčeho obviníte a já požádám svého advokáta o radu, co mám dělat.“

„Co jste myslel tím, když jste řekl, že byla bláznivá?“ zeptal se Carella.

„Já se vám poroučím, pánové,“ řekl Hart.

Byrnes a Carella seděli v poručíkově rohové kanceláři a pili kávu. Byrnes se mračil. Carella čekal. Žádný z nich nepronesl ani slovo. Ve služebně vedle zazvonil telefon. Byrnes se podíval na hodinky.

„Tak ano, nebo ne, Pete?“ zeptal se konečně Carella.

„Mám chuť říct ne.“

„Proč?“

„Protože nevím, proč toho případu už nenecháš?“

„Ne, podívej se, Pete, jestli to ten zatracenej chlap udělal…“

„To je jen tvý domnění, Steve. Co když to neudělal a co když to nějak nabouráš státnímu zástupci?“

„Jak například?“

„Já nevím jak. Mají vypracovanou obžalobu, připravujou soud s Corwinem, jak můžu vědět, co bys moh spískat? Jak to dneska vypadá, stačí plivnout na chodník a soud ti to zamítne.“

„Fletcher svou ženu nenáviděl,“ řekl Carella klidně.

„Spousta mužských nenávidí svý ženy. Tady u nás nenávidí svý ženy polovička manželů.“

„Podle Harta…“

„Dobrá, tak si trošku zaskotačila, a co má být? Vyhodila si z kopejtka – a kdo to nedělá? Polovička ženských tady u nás si zrovna teď vyhazuje trochu z kopejtka.“

„Její vyhazování z kopejtka dává Fletcherovi důvod k… no řekni, Pete, co víc potřebujeme, kruci? Motiv měl, měl i příležitost – když to tak vezmeš, tak přímo jedinečnou, a měl prostředek – nůž jinýho chlapa, kterej trčel z jejích vnitřností. Co bys ještě chtěl?“

„Důkaz. My tady máme takovej legrační systém, víš, Steve? Než někoho zatkneme a obviníme z vraždy, musíme mít důkaz.“

„Správně. A já nechci nic jinýho, než abys mi umožnil ten důkaz opatřit.“

„Samozřejmě. Dát Fletchera sledovat. Co když podá na město žalobu?“

„Kvůli čemu?“

„Něco si už vymyslí.“

„Ano, nebo ne, Pete? Chci povolení, abych směl dát Fletchera sledovat celých čtyřiadvacet hodin, a to od neděle rána. Ano, nebo ne?“

„Já jsem asi přišel o rozum,“ řekl Byrnes a vzdychl.

8

V ten nejopuštěnější den každého týdne v půl osmé večer provedl Bert Kling hloupost. Zatelefonoval Noře Simonovové. Neočekával, že bude doma, takže vlastně nevěděl, proč ji volá. Mohl jen předpokládat, že prožívá tu velkou americkou nemoc zvanou Strach sobotního večera, která se nesmí zaměňovat s Prázdnotou nedělního večera nebo s Prázdnotou pondělního rána, což nejsou, jak by se snad zdálo, názvy deníků nebo večerníků.

Strach sobotního večera (neboli Esesvé, jak tomu důvěrně říkají ti, kdo to prožili) obvykle začíná už večer předtím tak kolem osmé hodiny, kdy si člověk uvědomí, že nemá rande, aby si dopřál trochu té pověstné zábavy a frivolnosti, jež jsou známé jako Sobotní večer v Americe.

Na samém začátku není přirozeně žádný důvod k panice. Ty mytické a magické radovánky mají začít až za čtyřiadvacet hodin, je tedy dost času zatelefonovat deseti či devětadevadesáti děvčatům, není třeba reagovat silněji než si mírně vynadat, že jsme tak dlouho otáleli a nezorganizovali si rozverné a radostné povyražení včas.

A kdyby se nakrásně nepodařilo někoho naverbovat v pátek, je tu ještě celý zítřek, kdy můžete strkat prst do kulatých otvůrků telefonního přístroje a vytočit to či ono slibné číslo. Haló, pusinko, jestlipak bys byla ochotná zúčastnit se zábavnýho večera s eventuálním nervovým kolapsem na konci? Spousta času, nemá smysl dělat si hlavu.

V sobotu odpoledne kolem třetí hodiny se objeví první příznaky strachu. Ta i ona svůdná kráska oznámí: Jéje, strašně ráda bych s tebou vlezla třeba do kanónu, ale to víš, je už sobota odpoledne, nemůžeš očekávat, že když zavoláš na poslední chvíli, budu volná, no řekni? Na poslední chvíli? Na jakou poslední chvíli? Jsou teprve tři odpoledne, čtyři odpoledne, pět večer. Jak to, že je najednou večer?

A máte zoufalství na krku.

Rychle přihladit vlasy, kapku kolínské do podpaží, smělý a rozhodný přístup k telefonu (ze rtu visí cigareta), ledabyle zalistovat v adresáři, vytočit číslo a: „No ne, já bych tak strašně ráda šla s tebou na Měsíc nebo třeba na Jupiter a zpátky, ale je šest hodin a ten nejromantičtější večer z celýho týdne, takhle pozdě přece nemůžeš čekat, že budu volná?“

Sobotní večerní strach nastoupil v plné kráse, protože je už šest hodin, blíží se sedmá a v půl osmé se člověk rázem změní ve vlasy si rvoucího zoufalce.

Večer úderem půl osmé zavolal Bert Kling Noru Simonovovou s jistotou, že nebude doma a bude se bavit někde mimo jako v sobotu večer každý občan Spojených států amerických.

„Haló,“ řekla.

„Nora?“ řekl překvapeně.

„Ano,“ řekla.

„Zdravím vás. Tady je Bert Kling.“

„Já vás taky,“ řekla. „Kolik je hodin?“

„Půl osmý.“

„Já jsem zřejmě usnula. Dívala jsem se v šest na zprávy.“ Zívla a rychle řekla: „Promiňte.“

„Mám zavolat znova?“

„Proč?“

„Abyste se mohla probudit.“

„Jsem vzhůru, nic se neděje.“

Linka se odmlčela.

„No… a… jak se máte?“ zeptal se Kling.

„Dobře,“ řekla Nora a linka se opět odmlčela.

V příštích třiceti vteřinách prskal po telefonních linkách statický proud a Kling uvažoval, jestli má položit otázku, která prodlouží jeho zoufalství na věky; nemohl si neuvědomit, jak ho Cindy Forrestová rozmazlila, když byla k maní kdykoli ve dne nebo v noci a obzvlášť v sobotu, kdy žádný normální Američan nemá být sám a brečet do své sklenice vína. Tak to bylo ještě nejméně před čtyřmi týdny.

„Jsem rád, že se máte dobře,“ řekl Kling konečně.

„Proto jste volal? Myslela jsem, že mám třeba identifikovat dalšího podezřelýho,“ řekla Nora a zasmála se.

„Ne ne,“ řekl Kling. „To ne.“ Zasmál se s ní, ale okamžitě vystřízlivěl a řekl: „Ne, Noro, já jsem si myslel…“

„Ano?“

„Nechtěla byste si někam zajít?“

„Jak to myslíte?“

„Vyrazit ven.“

„S váma?“

„Ano.“

„Ach tak.“

Na příštích deset vteřin zavládlo mlčení, které Klingovi připadlo mnohem delší než to předešlé třicetivteřinové. Uvědomil si, že se dopustil strašlivé chyby. Čelí odmítnutí a vypadá to, jako by stál před nabitou dvouhlavňovou brokovnicí, která mu vzápětí ustřelí hlavu.

„Já jsem vám přece říkala, že někoho mám…,“ řekla Nora.

„Ano, já vím, ale přesto bych…“

„Jenže nemám zrovna dnes večer nic na práci a… jestli se chcete jít projít nebo něco…“

„No…“

„A pak si třeba zatancovat.“

„No…“

„Já strašně nerad jím sám. Vy ne?“

„Vlastně ano, taky. Ale, Berte…“

„Ano?“

„Já mám takový divný pocit.“

„Jak divný?“

„Že vás vodím za nos,“ řekla Nora.

„Varovala jste mě,“ řekl. „Poctivě jste mě varovala.“

„Ráda bych šla s várna na večeři,“ řekla Nora, „ale…“

„Budete hotová v osm?“

„Chápete ale, že…“

„Chápu všechno.“

„Hmmm,“ dodala nevěřícně.

„V osm.“

„V půl devátý,“ řekla.

„Tak na shledanou,“ řekl a rychle zavěsil, než si to Nora stačí rozmyslet. Usmíval se při pohledu do zrcadla. Připadal si hezký a sebejistý a civilizovaný a cítil se pánem Ameriky.

Nevěděl, kdo je Nořin záhadný milovník, ale byl si jistý, že Nora jen hraje starou dívčí hru stydlivého odporu a že velmi brzo podlehne jeho mužným půvabům.

Byl vedle jak ta jedle.

Večeře byla v pořádku, tu nemohl zkazit. Vyměnili si názory na spoustu nejrůznějších věcí.

„Jednou jsem dělala obálku na historický román,“ vyprávěla Nora. „Byla na ní ženská postava v takových těch historických hodně vystřižených sametových šatech. První návrh mě nudil přímo k smrti, a tak jsem jí namalovala třetí ňadro. Ředitel si toho vůbec nevšim. Přimalovala jsem to třetí až na konečném obrázku.“

„Já když se tak na sebe dívám,“ vykládal Kling, „vím, že nejsem žádná svině, jsem docela slušný lidský tvor, co se snaží dělat svou práci. Ale někdy se při ní zapletu do situací, který se mi hnusí. Myslíte, že se mi líbí jít do univerzitní koleje a překazit protest kluků a děvčat, který nechtějí umírat v nějaký pitomý válce? Ale mou povinností je dohlídnout na to, aby nezapálili administrativní budovu. Tak jak je mám přesvědčit, že dodržovat zákon a pořádek, což je mou povinností, není totéž co potlačování názorů? Je to někdy moc těžký.“

„Kontaktní sporty,“ řekla Nora, „mají v podstatě všechny homosexuální charakter. Ať mi nikdo nepovídá, že takový obránce si při srážce s chutí nesáhne, kam nemá.“

A tak podobně.

Jenže po večeři Kling navrhl, aby si šli zatancovat do malého podniku, který znal, hrajou prý tam tři muzikanti a je tam příjemná atmosféra. Nora se nejdřív bránila, říkala, že na to není oblečená a že slíbila doprovodit maminku zítra brzy ráno na hřbitov. Nakonec svolila, když Kling řekl, že je teprve půl jedenácté a že do dvanácti bude doma.

V podniku U Pedra byla příjemná atmosféra, jak Kling slíbil, a dobře tam hráli. Osvětlení bylo tlumené, ideální pro milence jak provdané a ženaté, tak pro neprovdané a neženaté, cizoložné nebo počestné, ale Nora byla nesvá od chvíle, kdy tam vkročila. Nedovedla skrývat své city, jak si Kling všiml už dřív, a prostředí Pedrova podniku ji buď odstrašovalo, nebo v ní vyvolávalo nostalgii (či něco ještě horšího), takže jí znehybněly oči, ústa povadla, ramena poklesla a stal se z ní ten druh sobotní společnice, jaké se plnokrevní Američané bojí a jaké se vyhýbají. Byla s ní zkrátka příšerná otrava.

Kling ji vyzval k tanci v naději, že fyzický dotek, krev tepající pod kůží, ruce, které se dotýkají, tváře, které letmo o sobe zavadí uspíší to, co při večeři tak slibně začalo. Držela se však daleko od něho se ztuhlou pravou paží položenou na jeho levém rameni, takže se nakonec fyzicky unavil marnou snahou přitáhnout ji blíž. Rameno ho totiž pořád ještě bolelo a vůbec ho přestaly bavit ty její nedospělé a neobratné pohyby a manévrování. Rozhodl se lít do ní alkohol, protože patřil ke generaci, která věřila v jeho svůdnickou moc. (Byl mimochodem policista, který už dvakrát okusil hašiš a kterému se to líbilo. Bylo mu však jasné, že nemůže chodit po světě a nabízet mladým dámám hašiš ani mu sám holdovat, a tak si tohle povyražení odpustil.) Nora vypila jednu skleničku, přesněji řečeno půl skleničky, a pohrávala si se zbytkem, zatímco Kling vypil dvě další a zdvořile se zeptal: „Nechtěla bys te to dopít a dát si ještě jednu?“ Zavrtěla hlavou a mdle se pousmála.

A pak, ačkoli před dvěma dny odmítala mluvit o své grand amour – velké lásce, začali muzikanti hrát „Něco“ od Beatles, jí se zamžily oči a než se Kling nadál, měl tu monolog o jejím milenci. Ten člověk, přiznala, byl donedávna ženatý a dosud existují nějaké komplikace, ale ona věří, že se během několika příštích měsíců všechno urovná a pak se stane jeho ženou. Neřekla, co je to za komplikace, ale Kling předpokládal, že mluví o majetkovém uspořádání po rozvodu nebo něčem podobném, v tu chvíli mu na tom vůbec nezáleželo. Pravda, varovala ho, ale trávit sobotní večer s někým, kdo vám vypráví o jiném muži, je něco jako jít na striptýz s maminkou. Nebo ještě horší. Snažil se zavést hovor na něco jiného, ale Beatles byli silnější a když hudba opakovala refrén, vytasila se se svým refrénem i Nora, takže se zdálo, že hudba je doprovodem k její básni.

„Setkali jsme se úplně náhodou,“ řekla, „i když jsme pak zjistili, že jsme se vloni mohli potkat už několikrát.“

„Co já vím, tak se většina lidí setkává náhodou,“ řekl Kling.

„Ano, samozřejmě, ale tohle byla opravdu pozoruhodná náhoda.“

„Hmm,“ řekl Kling a pak se pustil do úvah, které považoval za provokativní a snad i docela originální. Podotkl, že k vzestupu a pádu Beatles došlo v pouhých přibližně pěti letech, což se zdá významné, když si člověk uvědomí, že jsou produktem vesmírného věku, jehož podstatou je rychlost, a…

„O tolik mě převyšuje,“ řekla Nora, „až se někdy divím, co na mně vlastně vidí.“

„Čím se živí?“ zeptal se Kling a myslel si něco o žvástech.

Nora zaváhala jen na okamžik. Ale protože její obličej tak dokonale zaznamenával všechno, co cítila, věděl Kling, že to, co teď řekne, bude lež. Najednou se v něm probudil zájem.

„Je lékař,“ řekla Nora. Vyhnula se jeho pohledu a zdvihla sklenici, trochu upila a pak se podívala směrem k muzikantům.

„Je zaměstnaný v nějaké nemocnici?“

„Ano,“ odpověděla pohotově a Kling zase věděl, že lže. „V Isolské všeobecné.“

„Na Wilsonově třídě?“ zeptal se.

„Ano,“ řekla.

Kling přikývl. Isolská všeobecná nemocnice se nalézala na Parsonově a Lowellově u řeky Dix.

„Kdy se chcete brát?“ zeptal se.

„Ještě jsme neurčili datum.“

„Jak se jmenuje?“ zeptal se Kling jakoby nic, odvrátil se od ní, zdvihl skleničku a předstíral, že je plně zaujatý hudbou, která teď hrála směs melodií z čtyřicátých let, pravděpodobně pro obstarožnější hosty podniku.

„Proč to chcete vědět?“ zeptala se Nora.

„Jen tak ze zvědavosti. Já mám na jména svůj názor, myslím si, že některý jména se přitahujou. Že se lidi dávají dohromady podle jmen.“

„S kým si myslíte, že by se měla dát dohromady Nora?“

„S Bertem,“ řekl pohotově a hned toho litoval.

„Dala se už dohromady s někým, kdo se nejmenuje Bert.“

„Jak se jmenuje?“ zeptal se Kling.

Nora zavrtěla hlavou. „Ba ne,“ řekla, „nepovím.“

Věrný svému slibu, Kling zaplatil, přivolal taxíka a odvezl Noru domů. Trvala na tom, že není nutné, aby s ní vyjel výtahem, ale on jí řekl, že asi před týdnem byla v této budově zavražděna žena, a protože je policajt ozbrojený po zuby a tak, bude lepší, když ji doprovodí. Přede dveřmi do bytu mu podala ruku a řekla: „Děkuju vám, byl to hezký večer.“

„Podle mě taky,“ odpověděl a zachmuřeně pokýval hlavou.

Domů se dostal pět minut před půl jednou a asi za dvacet minut zazvonil telefon. Steve Carella.

„Berte,“ řekl, „zařídil jsem u Petea, že Fletcher se bude sledovat celých čtyřiadvacet hodin. Chci být první. Myslíš, že bys moh jít s Meyerem zítra za Thorntonem?“

„Za kým?“

„Tím druhým ze Sařina adresáře.“

„To víš, že jo, samozřejmě. V kolik jde?“

„Zavolá tě.“

„Kde jsi, Steve? Doma?“

„Ne, mám funebráka. Mimochodem, někdo tě volal.“

„Ale? Kdo to byl?“

„Cindy Forrestová.“

Kling se zajíkl. „Co říkala?“

„Jen ti mám říct, že volala.“

„Díky,“ řekl Kling.

„Dobrou noc,“ řekl Carella a zavěsil.

Kling položil sluchátko, sundal si sako, uvolnil kravatu, rozšněroval si střevíce. Dvakrát vzal sluchátko a začal vytáčet číslo Cindy, ale rozmyslel si to. Místo toho pustil televizi, aby stihl zprávy v jednu hodinu. Předpověď počasí oznamovala, že slíbená sněhová bouře se přesunula nad moře. Kling se svlékl a šel si lehnout.

9

Michael Thornton bydlel v činžovním domě vzdáleném několik bloků od Čtvrti, tedy dost blízko, aby načichl jejím uměleckým odérem, a dost daleko, aby unikl vysokým činžím. Kling a Meyer zaklepali na jeho dveře teprve v jedenáct dopoledne na základě teorie, že člověk má právo v neděli dlouho spát, i když jeho jméno figuruje v adresáři mrtvé ženy.

Muži, který jim otevřel, mohlo být osmadvacet let, měl blond vlasy a blond strniště na bradě, na sobě kalhoty od pyžama a ponožky, hnědé oči byly ještě zalepené spánkem. Představili se skrze dřevěnou hradbu dveří jako policisti a blonďák se na ně rozespale díval a chtěl vidět jejich odznaky. Prohlédl si Meyerův, pokýval hlavou, a aniž ustoupil ze dveří, zívl a řekl: „A co byste ode mne chtěli?“

„Hledáme pana Michaela Thorntona. Jste to náhodou…?“

„Mike tu zrovna není.“

„Bydlí tady?“

„Bydlí, ale teď tu není.“

„Kde je?“

„O co kráčí?“ zeptal se ten člověk.

„Běžné vyšetřování,“ řekl Kling.

Slova „běžné vyšetřování“, jak si Kling všiml, neochvějně vyvolávají u každého živáčka hrůzu. Kdyby řekl, že vyšetřuje ukrutánskou vraždu nebo žhářství v mateřské školce, nebyl by blonďák tak zbledl a nezačal pomrkávat, jako to udělal právě teď. V zemi, kde vládne maxitrh, má eufemistické vyjádření jako „běžné vyšetřování“ větší moc než trouby a bubny. Blonďák se zřejmě vyděsil a zuřivě přemýšlel. Odkudsi z domu se ozvala voda puštěná na toaletě. Meyer a Kling trpělivě vyčkávali.

„Víte, kde je?“ zeptal se Kling konečně.

„Ať je to co chce, vím, že s tím nemá nic společnýho.“

„Jde jen o běžné šetření,“ opakoval Kling a usmál se.

„Jak se jmenujete vy?“ zeptal se Meyer.

„Paul Wendling.“

„Bydlíte tady?“

„Ano.“

„Víte, kde bychom našli Michaela Thorntona?“

„Šel naproti do krámu.“

„Do jakého krámu?“

„My máme ve Čtvrti klenotnictví. Děláme stříbrný šperky.“

„Krám je dnes otevřený?“

„Pro veřejnost ne. Neporušujeme zákon, jestli si náhodou myslíte…“

„Když nemáte otevřeno pro veřejnost…“

„Mike pracuje na nových modelech. Máme za krámem dílnu.“

„Jaká je tam adresa?“ zeptal se Meyer.

„Hadley Place, číslo 1156.“

„Děkujeme vám,“ řekl Meyer.

Paul Wendling je za jejich zády pozoroval, jak scházejí po schodech. Pak rychle zavřel dveře.

„Jestlipak víš, co zrovna teď dělá?“

„Samo,“ řekl Kling. „Volá do obchodu kámošovi, že jdem za ním.“

Jak předpokládali, Michaela Thorntona nepřekvapilo, že je vidí. Ukázali štítky hned za zasklenými dveřmi, ale on je zřejmě očekával a hned odemkl.

„Pan Thornton?“ zeptal se Meyer.

„Ano.“

Modrý pracovní plášť, který měl na sobě, nezakrýval mohutnou postavu. Byl ramenatý s širokou hrudí a silnými pažemi a zápěstími, která vyčuhovala z krátkých rukávů pláště. Zacouval ode dveří jako balvan valící se na kuličkových ložiskách a uvolnil jim cestu do dílny. Oči modré, vlasy černé, v hustém obočí nad levým okem se bělala malá jizva.

„Prý jste v plné práci,“ řekl Meyer. „Promiňte nám, že jsme vám sem takhle vtrhli.“

„To nic,“ řekl Thornton. „Co se děje?“

„Znáte nějakou Saru Fletcherovou?“

„Neznám,“ řekl Thornton.

„A Sadii Collinsovou?“

Thornton zaváhal. „Tu ano,“ řekl.

„Je to ona?“ zeptal se Meyer a ukázal mu čerstvou kopii portrétu, který vzali z Fletcherovic ložnice.

„Je to Sadie. Co je s ní?“

Stáli vedle zasklené kazety s Thorntonovými modely. Byla to skleněná krabice na nožkách z ocelových trubek, dlouhá asi metr dvacet. V slunci, které vnikalo do dílny šikmými paprsky skrze čelní okno, se leskly prsteny, náramky, náhrdelníky, přívěsky. Meyer pomalu vrátil kopii snímku zpět do náprsní tašky a poskytl tak Klingovi možnost, aby si Michaela Thorntona prohlédl. Nezdálo se, že by na něj fotografie udělala velký dojem. Podobal se horskému masivu, který mlčky čeká, až se na něj detektivové vyšplhají.

„Jaký byl váš vztah k ní?“ zeptal se Kling.

Thornton pokrčil rameny. „Proč?“ zeptal se. „Dostala se do průšvihu?“

„Kdy jste ji viděl naposledy?“

„Neodpověděli jste na mou otázku,“ řekl Thornton.

„Vy jste zas neodpověděl na naši,“ řekl Meyer a usmál se. „Jaký byl váš vztah k ní a kdy jste ji viděl naposledy?“

„Seznámil jsem se s ní v červenci a naposledy jsem ji viděl v srpnu. To, co jsme spolu měli, stálo za to, a pak – maucta.“

„Kde jste se s ní seznámil?“

„V jednom podniku. V Putyce se tam říká.“

„Kde to je?“

„Hned za rohem. Blízko, co bývalo to divadlo. Pořádný divadlo, teď jsou tam něco jako porno představení. Filmový. Je to bar, ale dostanete tam chlebíčky a polívku. Není to špatnej podnik. Je tam plno, zvlášť o víkendech.“

„A vy říkáte, že jste se tam v červenci seznámil se Sadií?“

„Jo. Začátkem července. Pamatuju si to, protože jsem měl ten víkend jet do Greenswardu, ale ta ženská, co tu chatu pronajímá, pozvala už na pláž asi deset dalších lidí, a tak jsem zůstal čučet v městě. Už jste někdy zůstal takhle na ocet ve městě o červencovým víkendu?“

„Tu a tam,“ odpověděl Meyer suše.

„A jak se stalo, že jste se seznámili?“ zeptal se Kling.

„Obdivovala prsten, kterej jsem měl na ruce. Dobrej zahajovací tah, protože ten prsten byla moje práce.“ Thornton se odmlčel. „Sám jsem ho návrh a vyrobil. Tady v dílně.“

„Byla sama, když jste se seznámili?“

„Nejenže sama, ale jako kůl v plotě,“ řekl Thornton a ušklíbl se. Byl to znalecký úsměv, úsměv, který očekává, že se mu dostane odpovědi, protože Kling a Meyer jako policajti bezpochyby vyslechli a zažili kde co, a jsou proto světa znalí tak jako Thornton – tři kumpáni, kteří vědí své o opuštěných ženských v barech pro osamělé.

„Věděl jste, že je vdaná?“ zeptal se Kling a poněkud narušil ten obraz tří mušketýrů.

„Ne. Ona je vdaná?“

„Ano,“ řekl Meyer. Ani jeden z nich dosud neinformoval Thorntona, že zmíněná dáma, Sarah nebo Sadie nebo obě, je bohužel po smrti. Nechávali si to na konec jako zákusek.

„A co bylo pak?“ zeptal se Kling.

„To se koukněme, já nevěděl, že je vdaná,“ řekl Thornton a zdálo se, že je upřímně překvapený.

„Co tedy bylo?“

„Pohostil jsem ji pár skleničkama a pak jsem ji vzal ke mně domů. Bydlel jsem tenkrát sám, ve stejným bytě na Jižní Lindnerový, ale sám. Tak jsme se zdejchli. Potom jsem ji posadil do taxíku.“

„Kdy jste ji viděl příště?“

„Hned druhej den. Debilita, co chcete. Zavolala mě ráno a řekla, že je na cestě do města. Byl jsem v posteli. Tak přijď, miláčku, řekl jsem jí. A ona přišla. Věřte mi to nebo ne, ale přišla.“ Thornton se opět usmál jako muž, který se vyzná a zve Meyera a Klinga, aby vstoupili do vybraného pánského klubu těch, kdo vědí všechno o ženských, jež vás volají brzo ráno a tvrdí, že jsou na cestě do města, miláčku! Jenže bůhvíproč Meyer a Kling úsměv neopětovali.

Kling místo toho řekl: „A pak jste se zase sešli?“

„Scházeli jsme se dvakrát nebo třikrát týdně.“

„Kam jste chodili?“

„Do tý putyky v Jižní Lindnerový.“

„Nikdy jinam než tam?“

„Nikdy. Brnkla mi, řekla, že je na cestě, a co myslíte – byl jsem ready nebo ne? Páni, pro ni jsem byl ready vždycky!“

„Proč jste se s ní přestal scházet?“

„Na nějakou dobu jsem odjel z města. Když jsem se vrátil, už se neozvala.“

„Proč jste ji nezavolal vy?“

„Nevěděl jsem kam.“

„Ona vám nedala svůj telefon domů?“

„Nedala. A v telefonním seznamu taky nebyla. V celým městě. Hledal jsem ji ve všech pěti seznamech.“

„Když mluvíme o seznamu, co říkáte tomuhle?“

Otevřel adresář Sary Fletcherové na stránce, kde stálo Memoranda, a podal ho Thorntonovi. Thornton si ho prohlédl a řekl: „Co na tom vidíte? Zapsala si to hned ten večer. Co jsme se seznámili.“

„Viděl jste ji, jak to píše?“

„Samo.“

„Tyhle písmenka napsala současně?“

„Jaký písmenka?“

„Tyhle v závorkách. Pod vaším telefonním číslem.“

Thornton si prohlížel stránku pozorněji. „Jak to mám vědět?“ řekl a mračil se.

„Řekl jste, že jste viděl, jak to píše…“

„To jo, ale tu popsanou stránku jsem neviděl. Byli jsme v posteli, člověče, abych tak řek, po druhým kole, a ona se mě zeptala na adresu a jak se může se mnou spojit, a já jsem jí to nadiktoval. Ale tu stránku jsem neviděl, viděl jsem jen, že píše do tý knížečky.“

„Netušil byste, co ty iniciálky znamenají?“

„DP může znamenat jen do prdele,“ řekl Thornton a uchechtl se.

„Nějaký důvod, proč by si zapsala do adresáře zrovna tohle?“ zeptal se Meyer.

„Dělám si legraci, chápejte!“ řekl Thornton a obličej se mu úsměvem ještě roztáhl. „Rozdávali jsme si to, proč by se jinak vracela, než že chtěla ještě?“

„Kdoví. Tak tedy přestala chodit.“

„Jen proto, že jsem na nějakou dobu odejel z města.“

„Na jak dlouho?“

„Na čtyři dny,“ řekl Thornton. „Jel jsem do Arizony pro stříbrný indiánský věcičky. Vedle toho, co vyrobíme s Paulem, prodáváme taky všelijaký cingrlátka.“

„Byl jste pryč jen čtyři dny a ona už nezavolala?“ řekl Kling.

„Jo, třeba ji to naštvalo. Odjel jsem náhle.“

„Který den to byl?“

„Co který?“

„Den, kdy jste odjel?“

„Nevím. Proč? Jeden den uprostřed týdne, myslím. Nepamatuju se. Ostatně k čemu je to dobrý?“ řekl Thornton. „Ve městě je ženskejch jak smetí. Proč si dělat hlavu s jednou nebo druhou?“ Pokrčil rameny a najednou se zatvářil zamyšleně.

„Copak?“ řekl Meyer.

„Nic. Jenom…“

„Ano?“

„Ona byla jiná, víte. Musím to přiznat. Chci říct, že nebyla ženská, kterou byste přived domů představit mamince, ale byla jiná. Opravdu docela jiná.“

„Jak to myslíte?“

„Byla…“ Thornton se usmál. „Zavedla mě do podniků, kde jsem v životě nebyl, jestli mi rozumíte.“

„Ne, nerozumím,“ řekl Kling.

„Použijte svou představivost,“ řekl Thornton a pořád se usmíval.

„Nemůžu,“ řekl Kling. „Místo, kde jsem nebyl, neexistuje.“

„Sadie by vám byla nějaký našla,“ řekl Thornton a úsměv mu najednou zmizel z obličeje. „Ona zase zavolá, určitě zavolá. Má moje jméno v adresáři, a tak určitě zavolá.“

„Já bych na to nespoléhal,“ řekl Meyer.

„Proč ne? Vracela se přece. Měli jsme…“

„Je mrtvá,“ řekl Meyer.

Nespouštěli ho z očí. Nezhroutil se, jeho obličej nevyjadřoval lítost, dokonce ani ne šok. Najednou nevyjadřoval nic než zlost.

„Ta pitomá coura,“ řekl. „Nikdy nebyla nic jinýho. Pitomá coura!“

Práce policistů (tak jako život) se často nevyznačuje logikou. Vezměte si například sledování. V pátek odpoledne požádal Carella Byrnese o povolení, aby se od neděle rána smělo sledovat Geralda Fletchera. Protože Byrnes byl policista a věděl, že policejní práce (jako život) je často nelogická, ani ho nenapadlo zeptat se Carelly,. proč nechce začít se sledováním hned příští den, tedy v sobotu, a nečekat až do neděle. Carellův důvod, proč nezačal se sledováním hned následující den, byl v tom, že policejní práce (jako život) nebývá vždycky logická. Shledáte se s tím i v jazyce. Anglické slovo sledování pochází z francouzštiny, ale na rozdíl od tohoto jazyka neodvozuje se od něj ani přídavné jméno, ani sloveso.

Než začne se sledováním Geralda Fletchera, musel Carella dokončit v kanceláři šest set čtyřicet věcí, jinak by to nemohl s čistým svědomím sledováním nazvat. Strávil tedy tu sobotu telefonováním, vyťukáváním zpráv a všeobecnou snahou dát věci do pořádku. Za celá ta léta u policie se nesetkal se zločincem, který by bral ohled na osud policajtů a před spácháním dalšího trestného činu počkal, až se ten předešlý vyšetří. Carella měl na krku čtyři nedokončená vloupání, dvě napadení, krádež, padělání, a to nejmenší, co mohl udělat, bylo vnést jakési zdání pořádku do informací, které měl ke každému případu, a teprve pak se pustit do dlouhého a úmorného sledování. Mimoto ve sledování (jako v policejní práci vůbec) nebývá často mnoho logiky.

V neděli ráno byl Carella připravený stát se (podle francouzštiny) „sledujícím“, jinými slovy připravený začít sledovat svého podezřelého. Potíž byla však v tom, že tak jako se angličtina nezachovala logicky a neukradla Francouzům vedle podstatného jména také sloveso, začne být i samo sledování nevyhnutelně nelogické (jako život a policejní práce), když není koho sledovat.

Gerald Fletcher se někam propadl.

Carella začal své sledování obvyklým policejním trikem: zavolal časně ráno do Fletcherova bytu z nedaleké telefonní budky. Cílem tohoto někdy průhledného triku je zjistit, zda je podezřelý dosud doma. Pak na něj sledující čeká, až vyjde z domu, a je mu v patách, kam se jen vrtne. Jenže Gerald Fletcher doma nebyl. Protože byla neděle ráno, Carella automaticky usoudil, že Fletcher tráví víkend někde venku. Ale protože byl neúnavný zastánce zákona a vedle toho i vytrvalý člověk, zaparkoval nový (ročník 1970) služební buick sedan na ulici naproti domu číslo 721 na silvermineském Oválu, kde Fletcher bydlel, a střídavě pozoroval vchod do domu a děti hrající si v parku. Přitom si myslel, že Fletcher tráví někde třeba jen sobotní večer a může se každou chvíli vrátit domů.

V poledne vystoupil Carella z auta, šel do parku a sedl si na lavičku, z níž bylo vidět na dům. Snědl chleba se šunkou a sýrem, který mu připravila manželka, a napil se nealkoholického nápoje, lepšího, než bývá normální, ale zase nic extra. Pak si protáhl údy tím, že šel až k zábradlí nad řekou, ale dům nespouštěl z očí ani na chvíli. Nakonec se vrátil k autu. Jeho služba končila v pět odpoledne, kdy ho měl vystřídat detektiv Arthur Brown ve služebním chevroletu sedanu ročník 1968. Brown byl vybavený popisem Fletchera a také fotografií z prádelníku ve Fletcherovic ložnici. Mimoto věděl, v čem Fletcher jezdí, a to díky Úřadu motorových vozidel. Řekl Carellovi, ať se nerozčiluje, a pak se pustil do vážného úkolu sledovat vchod příštích sedm hodin, kdy ho vystřídá O’Brien. Ten bude hájit pevnost do osmi ráno, kdy se na celodenní dlouhý turnus ohlásí Kapek.

Carella odešel domů přečíst si nejnovější dopis svého syna Santa Clausovi, pak se s rodinou navečeřel a zrovna se chtěl usadit v obýváku s románem, který si koupil minulý týden a který ještě neotevřel, když zazvonil telefon.

„Beru to,“ křikl. Věděl, že Teddy ho neuslyší a že Fanny má volno, ale že jeho syn Mark má v poslední době ve zvyku brát telefony a odpovídat slovy „Automobily, u telefonu Carella“, což nevadilo, pokud zrovna nevolal nějaký detektiv z oddělení krádeží vozidel,.snažící se podat zprávu o ukradeném autě.

„Haló,“ řekl Carella do telefonu.

„Haló, Steve.“

„Ano?“ řekl Carella. Hlas nepoznával.

„Tady je Gerry.“

„Kdo?“

„Geny Fletcher.“

Carella málem pustil sluchátko. „Haló,“ řekl. „Jak se máte?“

„Dobře, děkuju. Byl jsem na víkend pryč, před chvilkou jsem se vrátil. Upřímně řečeno, ten byt mě strašně deprimuje. Napadlo mě, jestli byste si nechtěl se mnou zajít na skleničku.“

„No,“ řekl Carella, „je pozdě a já se právě chystám…“

„Nesmysl, ještě není osm.“

„Ano, ale je neděle večer…“

„Skočte do vozu a sejdeme se dole ve městě,“ řekl Fletcher. „Potáhnem postaru od hospody k hospodě, ať to veme čert!“

„Ne, já nemůžu. Děkuju, Gerry, ale…“

„Za půlhodinku jste tady,“ řekl Fletcher, „a třeba mi nakonec zachráníte život. Mám tisíc chutí skočit z okna.“ Najednou se dal do smíchu. „Víte, co říká trestní zákon o sebevraždách, ne?“

„Ne, nevím,“ řekl Carella.

„Je to ta nejpitomější část zákoníku,“ řekl Fletcher a nepřestával se smát. „Říká se tam, cituju, že ‚i když se sebevražda pokládá za vážný společenský přestupek, přece se kvůli nemožnosti postihnout toho, kdo ji spáchal, upouští od jejího potrestání‘. Jak se vám líbí takový právní nesmysl? Tak pojďte, Steve, zavedu vás do nejlepšího podniku ve městě, dáme si pár skleniček, co říkáte?“

Carellu najednou napadlo, že Gerald Fletcher má už pár těch skleniček v sobě. Dále ho napadlo, že když bude příliš nevrlý, Fletcher může své pozvání odvolat. A protože si Carella vlastně docela přál strávit neděli večer s člověkem podezřelým z vraždy, který třeba vypije víc, než je jeho zájmům zdrávo, souhlasil. „Dobrá,“ řekl, „sejdeme se v půl dovály, jestli se mi podaří vyjednat to s manželkou.“

„Dobrý,“ řekl Fletcher. „Na shledanou.“

10

Paddyho bar a gril byl na Stemu hned vedle městské divadelní čtvrti. Carella s Fletcherem tam dorazili asi v devět, kdy tam byl poměrně klid. Akce začaly až později. Jak Fletcher vysvětlil, operativní technika osamělců se prý vyznačuje tím, že samotný muž ani samotná dívka nemají dávat touhu po seznámení najevo příliš okázale. Když začnete pronásledovat kořist moc brzo, vypadáte dychtivě. Když ale přijdete příliš pozdě, propásl jste svou příležitost. Příchod se musí načasovat tak, abyste se nenucené objevil, když v lokále začíná být nabito, a nedbale se rozhlížel po telefonu místo po partnerovi.

„Vy toho ale víte,“ řekl Carella.

„Já jsem všímavý člověk,“ řekl Fletcher. „Co si dáte?“

„Skotskou se sodou,“ řekl Carella.

„Skotskou se sodou,“ řekl Fletcher barmanovi, „a Beefeater martini bez.“

Ten den, kdy spolu obědvali, pil whisky, jak si Carella pamatoval, ale dneska martini. Jen ať! Čím silnější drink, tím spíš se mu rozváže jazyk. Carella se rozhlédl po místnosti. Muži od třicítky až do padesátky a hodně přes, sotva tucet v tu časnou hodinu. Všichni slušně oblečení, jak se sluší na víkend ve městě, do sportovních sak a kalhot; někteří měli košili a kravatu, jiní rozhalenky a ještě jiní roláky. Ženy, kterých bylo asi o polovinu méně, byly také ležérně oblečeny, měly kalhotové kostýmy, blůzy nebo svetry, jen jedna statečná a ne moc hezká osoba vězela až po zuby v hedvábí. Námluvy představovaly v tuto hodinu kradmé pohledy a diskrétní úsměvy, nikdo nebyl ochotný to risknout, dokud nebude mít možnost rozhlédnout se po celém kolbišti.

„Co si o tom myslíte?“ zeptal se Fletcher.

„Viděl jsem horší,“ řekl Carella.

„To věřím. A asi se nemýlím, když řeknu, že jste viděl taky lepší?“ Vtom jim přinesli pití a Fletcher zdvihl sklenici k tichému přípitku.

„Jaký druh lidí byste řekl, že sem chodí?“ zeptal se.

„Soudě jenom podle vzhledu… a taky je ještě brzo…“

„Vypadají docela reprezentativně,“ řekl Fletcher.

„Řekl bych, že tu je slušná středostavovská klientela, která se snaží navázat známost s příslušníky opačného pohlaví.“

„Docela slušní lidé, řekl byste?“

„To jistě,“ řekl Carella. „Přijdete někam a okamžitě je vám jasné, že polovička těch kolem vás jsou zloději. Tady bych to neřekl. Malí obchodníčci, mladí úředníci, rozvedené paničky, svobodná děvčata. Není tu například ani jedna prostitutka, což je u baru na Stemu neobvyklá věc.“

„Poznáte prostitutku od pohledu?“

„Obyčejně ano.“

„Co byste řekl, kdybych vám prozradil, že tamhleta blondýnka se živí prostitucí?“

Carella se na blondýnku znovu podíval. „Myslím, že bych vám nevěřil.“

„Proč ne?“

„Tak za prvé je příliš stará a nemůže soutěžit s mládím, které se dnes promenuje po ulicích. Za druhé je ponořena do rozmluvy s baculatou děvenkou, která pravděpodobně přišla z Riverheadu a hledá nějakýho hodnýho mládence, aby se s ním pomilovala a nakonec si ho vzala za muže. A za třetí se nepředvádí. Čeká, až některý z těch pár postarších pánů, co tu jsou, udělá první krok. Víte, Gerry, štětky nečekají, štětky udělají ten první krok samy, předvádějí, co je na prodej. Obchod je obchod a čas jsou peníze. Nemůžou si dovolit jen tak sedět a upejpat se.“ Carella se odmlčel. „Ta blondýnka je prostitutka z povolání?“

„Nemám nejmenší tušení,“ řekl Fletcher. „Vidím ji dneska poprvé. Chtěl jsem jen naznačit, že zdání může klamat. Pijte, chci vám ukázat ještě pár dalších míst.“

Znal už Fletchera natolik, aby poznal, že ten člověk se mu snaží něco říct. V úterý při obědě mu Fletcher cosi sdělil, bylo to sdělení a zároveň výzva: Zabil jsem svou ženu, co s tím uděláš? Dnes mu podobně chtěl naznačit něco jiného, ale Carella se nemohl dopídit, co.

Bar U Fanny byl jen o dvacet bloků dál, ale jinak tak daleko od Paddyho baru a grilu jako Měsíc od Země. Zatímco ten první podnik navštěvovali zákazníci jdoucí mírumilovně za svými romantickými sklony, U Fanny byl hluk a randál a místnost byla nacpaná až do stropu muži a ženami všeho druhu v plastikových čepicích z krámků roztroušených po celé Jacksonově třídě. Jestliže by Paddyho baru patřila za příjemné prostředí sedmička, podnik U Fanny by dostal čtyřku. Mluvilo se tam tak, jak na to byl Carella zvyklý ze služebny nebo z Kalkaty. U barového pultu sedělo asi půl tuctu prostitutek a odolávalo přívalu půl stovky děvčat v přiléhavých šatech, která vrtěla zadečky a vystrkovala prsa na cokoli, co se hýbalo a sálalo živočišným teplem. Známosti se navazovaly bezostyšně, všem na očích. Rukou položených na zadcích bylo víc, než Carella stačil spočítat, významných pohledů a vášnivých vzdechů, jež se zd
ály nemožné jinde než v posteli, bezpočet, výzev víc než pozvánek, které Truman Capote rozeslal na svůj poslední maškarní ples. Když si Carella a Fletcher razili lokty cestu k baru, postavila se Carellovi do cesty brunetka v krátké sukýnce a průhledné blůzičce bez podprsenky. „Jaké heslo, cizince?“ řekla.

„Skotská se sodou,“ řekl Carella.

„Špatně,“ řekla dívka a přistoupila blíž.

„Co tedy?“ zeptal se.

„Polib mě,“ řekla.

„Až jindy,“ odpověděl.

„To není rozkaz,“ zahihňala se. „To je heslo.“

„Dobře,“ řekl.

„Takže když se chceš dostat k baru, řekni heslo,“ poručila dívka.

„Polib mě,“ řekl a když ji míjel, objala ho prudce kolem krku a vtiskla mu otevřenými ústy a s jazykem v jeho ústech vlhký polibek, který jím projel až do špiček prstů u nohou. Polibek trval, jak se mu zdálo, nejmíň půldruhé hodiny. Pak, s pažemi stále kolem jeho krku, odklonila hlavu o zlomek centimetru, dotkla se jeho nosu svým a řekla: „Ještě se uvidíme, cizince, musím si odskočit.“

U barového pultu Carella přemýšlel, kdy naposledy políbil někoho jiného než svou ženu Teddy. Když si objednával pití, ucítil na paži měkký stisk, otočil se doleva a zjistil, že jedna z prostitutek, černoška asi dvacetiletá, se o něj opírá a usmívá se.

„Proč ti tak dlouho trvalo, než ses sem dostal,“ řekla. „Čekám tu celou noc.“

„Nač?“ zeptal se.

„Abych ti ukázala, jak se můžeš dobře pobavit.“

„Bohužel ses strefila na špatnou adresu,“ řekl Carella a otočil se k Fletcherovi, který už zdvihal své martini.

„Buďte tu vítán,“ řekl Fletcher a připil mu. Vlil do sebe obsah sklenice naráz a dal znamení barmanovi, že chce druhou. „Uvidíte jich tu vystavenou spoustu,“ řekl.

„Spoustu čeho?“

„Zadků. A taky dalších věcí.“ Barman bleskurychle a elegantně obsloužil dalším martini a Fletcher opět zdvihl sklenici. „Doufám, že vám nevadí, když budu pít až do bezvědomí,“ řekl.

„Jen si poslužte,“ řekl Carella.

„Ráno mě jen nalejete do auta a já vám budu do smrti vděčný.“ Fletcher zdvihl sklenici a vypil ji. „Já obvykle takhle neholduju alkoholu,“ řekl, „ale dělá mi starosti ten chlapec…“

„Který chlapec?“ řekl hned Carella.

„Hele, milouši,“ řekla černá holka, „nekoupíš kamarádce něco k pití?“

„Ralph Corwin,“ řekl Fletcher. „Má prý potíže se svým obhájcem.“

„Nebuď tak koženej,“ řekla holka. „Mám žízeň, že bych brečela.“

Carella se otočil a podíval se na ni. Jejich oči se setkaly a neuhnuly. Dívčiny říkaly: Tak co? Chceš nebo ne? Carellovy na to: Milá holka, koleduješ si o malér! Nepromluvili ani slovo. Dívka vstala a přesedla si o čtyři židle dál vedle pána středního věku v dole rozšířených semišových kalhotách a oranžové košili s nabíranými rukávy.

„Říkal jste?“ otočil se Carella k Fletcherovi.

„Říkal jsem, že bych Corwinovi rád nějak pomohl.“

„Corwinovi?“

„No ano. Myslíte, že by se to Rolliemu Chabrierovi nelíbilo, kdybych tomu chlapci opatřil dobrýho obhájce?“

„Myslím, že by se mu to nemuselo líbit, ano.“

„Slyším ve vašem hlase ironii?“

„Vůbec ne. Nejmíň devadesát procent mužů, kterým někdo zavraždil manželku, se obtěžuje a zaopatří dobrýho obhájce tomu, kdo je obviněný z tý vraždy! Děláte si samozřejmě legraci.“

„Nedělám. Podívejte, já vím, že tomu, co řeknu, asi nebudete věřit…“

„Tak to neříkejte.“

„Ne ne, já to chci říct.“ Fletcher se zase napil. „Mně je toho mládence líto. Já…“

„Haló, cizince!“ Brunetka se vrátila. Sedla si na židli, kterou uvolnila prostitutka, prostrčila důvěrně ruku Carellovi pod paži a zeptala se: „Stejskalo se ti po mně?“

„Zoufale,“ řekl. „Ale mám tady důležitej rozhovor se svým přítelem…“

„Vykašli se na přítele,“ řekla dívka. „Já jsem Alice Ann, kdo jsi ty?“

„Dick Nixon,“ řekl Carella.

„Těší mě, Dicku,“ odpověděla dívka. „Nechtěl bys mě políbit ještě jednou?“

„Nechtěl.“

„Proč ne?“

„Protože mám v ústech ty odporný boláky,“ řekl Carella, „a nerad bych, abys je ode mne dostala.“

Alice Ann se na něj podívala a zamžikala. Pak sáhla po jeho sklenici, zřejmé si chtěla vypláchnout snad již nakažená ústa, ale uvědomila si, čí je to sklenice, a rázem se otočila k muži po své levici, odstrčila jeho ruku, popadla jeho sklenici a rychle do sebe vchrstla dezinfikující alkohol. „Hej, copak?“ řekl muž a Alice Ann řekla „Klídek, Bustere,“ seskočila ze židle, vrhla na Carellu pohled daleko žhavější, než byl její polibek, a pak se přesunula ke galaxii mladších mužů, kteří se blyštili v rohu přeplněné místnosti.

„Vy to nepochopíte,“ řekl Fletcher, „ale já jsem tomu chlapci vděčný. Jsem rád, že ji zabil, a nesnesl bych, aby ho potrestali za něco, co já pokládám za akt milosrdenství.“

„Dám vám radu,“ řekl Carella. „Rolliemu nic takovýho nenavrhujte. Nemyslím, že by to pochopil.“

„A vy to chápete?“ zeptal se Fletcher.

„Ne docela,“ řekl Carella.

Fletcher dopil. „Pojďme pryč z tohohle pajzlu,“ řekl. „Pokud nevidíte něco, co byste chtěl.“

„Já už všechno, co chci, mám,“ řekl Carella a zauvažoval, jestli řekne Teddy o té brunetě s přehnaně vystřiženou blůzičkou.

Červené židle byl bar blíž k městu, zřejmě špatně pojmenovaný, protože tam bylo purpurově červené všechno až na židle. Strop, stěny, bar, záclony, ubrousky, zrcadla, světla, všechno bylo červené. Židle byly bílé.

Červené židle byl lesbický bar. Rafinovaná otázka, která se tu kladla, zněla: Jsou snad všichni lidé normální? Nejsou. Židle jsou bílé. Čisté. Sněhobílé. Nevinné. Panenské. Proč tedy trvat na pojmenování červené? Co je perverzní? Skutečnost nebo pojmenování?

„Proč sem?“ zeptal se Carella hned.

„Proč ne?“ odpověděl Fletcher. „Ukazuju vám nejnavštěvovanější podniky ve městě.“

Carella pevně doufal, že tohle není jeden z nejnavštěvovanějších podniků ve městě. Bylo už něco přes jedenáct, podnik byl jen řídce obsazený, a to pouze ženami. Ženy hovořily, ženy se usmívaly, ženy tančily k hudbě z hrací skříně, ženy se navzájem dotýkaly, ženy se líbaly. Carella a Fletcher šli k baru obsluhovanému chlapem podobným býku s rukávy vyhrnutými na mocných pažích. Nápor koncentrovaného nepřátelství, který z něj vyzařoval, působil jako paprsek smrti. Barman ho vyjádřil slovy.

„Procházka po městě?“ zeptal se.

„Zašli jsme si sem jen tak,“ řekl Fletcher.

„Zkuste veřejnou knihovnu.“

„Je zavřená.“

„Třeba nechápete, co říkám.“

„A co říkáte?“

„Obtěžuje vás někdo?“

„Ne.“

„Tak neobtěžujte vy nás. My vás tu nepotřebujem a nechcem. Když toužíte vidět zmetky, jděte do cirkusu.“ Barman se obrátil a rychle přešel k ženě na druhém konci barového pultu.

„Myslím, že máme zmizet,“ řekl Carella.

„Pozvánka k posezení to nebyla,“ řekl Fletcher. „Prohlídl jste si to dobře?“

„Byl jsem ve společnosti lesbiček už dřív,“ řekl Carella.

„Vážně? Já teprve v září. Tak vidíte,“ řekl a vrávoral k červeným dveřím vedoucím ven.

Studený prosincový vzduch dělal, co mohl s martinim, které Fletcher vypil, takže když došli do baru, který se jmenoval Posezení u Quigleyho, Fletcher opile klopýtal a držel se Carelly, aby neupadl. Carella navrhl, že by snad bylo načase zamířit domů, ale Fletcher namítl, že chce, aby Carella viděl všechno, a pak ho zavedl do podniku, o jakém se Carella prve zmínil. Okamžitě poznal, že vešel do zapadáku navštěvovaného naturalizovanými cizinci, a zaradoval se, že má po boku pouzdro s osmatřicítkou. Podlaha lokálu byla posypaná pilinami, světla ztlumená a dvacet minut před půlnocí tu bylo nabito lidmi, kteří se bezpochyby probudili v deset večer a budou tady do desíti ráno. Zevnějškem se jen velmi málo lišili od klientely v prvním baru, který Carella s Fletcherem navštívili. Byli podobně oblečení, mluvili pečlivě modulovanými hlasy, nebyli tak křiklavě nápadní jako dav v podniku U Fanny, ani tak přitlumení jako klientela
v Červených židlích. Ale jestliže se žralok letící zamlženou vodou dá přece jen odlišit od delfína, tak se tady hned poznalo, že Quigleyho zákazníci jsou nebezpeční a nosí smrt. Carella si nebyl jistý, že to Fletcher cítí stejně silně jako on. Věděl jen, že si nepřeje se tady zdržovat, zvláště ne s opilým Fletcherem.

Ke konfliktu došlo téměř hned.

Fletcher se protlačil k baru, kde se k němu prudce otočil hubený mladík v tmavomodrém obleku a květované kravatě vhodnější pro duben než prosinec a řekl: „A hele!“ Ta slova sice jen zašeptal, ale uvízla ve vzduchu jako smrtelné nebezpečí. Než Fletcher stačil zareagovat nebo odpovědět, mladý muž mu vrazil pěst do nadloktí takovou silou, že ho srazil k zemi. Fletcher zamrkal z podlahy vzhůru k němu a opile se snažil vstát, ale mladý muž ho kopl do prsou celým chodidlem. Kopnutí nebylo tak razantní, jako když do něj vrazil, ale účinek byl stejný. Fletcher se znova svezl na podlahu a tentokrát těžce udeřil hlavou do pilin. Mladý muž se chystal k dalšímu kopanci, tentokrát mířil Fletcherovi na hlavu.

„To by stačilo,“ řekl Carella.

Mladý muž zaváhal. S váhou na jedné noze a s druhou poněkud zpátky, připravenou vyrazit, se podíval na Carellu a řekl: „Co že by stačilo?“ Usmíval se. Zřejmě vítal příležitost vrhnout se na další oběť. Otočil se plným tělem ke Carellovi, zaťal pěsti a pohupoval se na obou nohou. „Něcos povídal?“ zeptal se stále s úsměvem.

„Trhni si nohou, srabe,“ řekl Carella a sklonil se, aby pomohl Fletcherovi na nohy. To, co přišlo, ho nepřekvapilo, byl ve střehu.

Jediným překvapeným člověkem byl onen hubeňour, který proti němu vyrazil se zaťatou pěstí a najednou zjistil, že letí Carellovi přes hlavu. Rozplácl se na pilinách jak široký tak dlouhý a udělal instinktivně to, co dělal už od svých patnácti let: sáhl do postranní kapsy kalhot pro nůž. Carella nečekal, až bude nůž venku, ale přesně a rychle kopl mladíka do rozkroku. Pak se obrátil k baru, kde se další mládenec zřejmě chtěl zapojit do akce, a velice klidně řekl: „Jsem policista, takže toho radši necháme, ne?“

Druhý mládenec toho nechal velmi rychle. V místnosti nastalo hrobové ticho. Zády k pultu a v naději, že ho barman nepraští přes hlavu pěstí nebo flaškou nebo oběma, Carella strčil Fletcherovi ruce do podpaží a pomohl mu vstát.

„Jste v pořádku?“ zeptal se.

„Jo, bezva,“ řekl Fletcher.

„Tak jdem.“

Dovedl Fletchera ke dveřím tak rychle, jak jen dovedl. Byl si plně vědom, že ho jeho odznak v takovém místě moc neochrání, a nepřál si nic jiného než co nejrychleji zmizet. Na ulici, když klopýtali k autu, se jen modlil, aby je neoddělali, než se k němu dostanou.

Z baru vyšlo půl tuctu mužů, právě když nasedali. „Zavřete ty dveře,“ osopil se Carella na Fletchera, pak otočil klíčkem, šlápl na plyn a vůz vyrazil od chodníku se sykotem pálící se gumy. Nesundal nohu z akcelerátoru, dokud nebyli dva kilometry od Quigleyho, kdy si už byl jistý, že je nikdo nepronásleduje.

„To bylo moc pěkný,“ řekl Fletcher.

„Lahůdka,“ řekl Carella.

„Já to obdivuju, obdivuju chlapa, kterej to dokáže,“ řekl Fletcher.

„Proč jste proboha vybral zrovna tenhle roztomilej pajzl?“ zeptal se Carella.

„Chtěl jsem, abyste je viděl všechny,“ řekl Fletcher. Pak si položil hlavu na polštář sedadla a usnul, jako když ho do vody hodí.

11

Časně ráno v pondělí, kdy měl Kling volno, zavolal Cindy Forrestovou. Bylo teprve půl osmé, ale Kling věděl, kdy Cindy chodí spát a kdy vstává stejně dobře, jako to věděl o sobě, a protože telefon byl na kuchyňské zdi vedle ledničky a protože bylo jisté, že si Cindy právě dělá snídani, nepřekvapilo ho, když se ozvala už po druhém zazvonění.

„Haló,“ řekla. Asi měla naspěch, byla trochu udýchaná. Jak věděl, musela všechno stihnout za pouhou půlhodinu. A tak pobíhala z ložnice do kuchyně, pak do koupelny a zase zpátky do ložnice, až konečně pádila k výtahu a vypadala zázračně: pěstěně, uhlazeně a odpočinutě, připravená pustit se do boje se světem. Představoval si ji, jak stojí u telefonu v kuchyni napůl oblečená, a zahlodala v něm slabá touha.

„Ahoj, Cindy,“ řekl. „To jsem já.“

„Ach, ahoj, Berte,“ řekla. „Počkej vteřinku, prosím tě, káva se zrovna vaří.“ Čekal. Za slíbenou vteřinku byla zpátky u telefonu. „Už jsem tu,“ řekla. „Snažila jsem se tě dovolat včera večer.“

„Ano, já vím. Proto volám.“

„V pořádku, v pořádku,“ řekla. Nastalo dlouhé mlčení. „Proč jsem tě vlastně volala? Aha, ano, našla jsem v prádelníku jednu tvou košili a chtěla jsem vědět, co s ní mám udělat. Zavolala jsem tě domů, ale nikdo to nebral, a tak jsem si myslela, že máš asi noční, a zkusila jsem služebnu. Jenže Steve řekl, že noční nemáš, tak jsem se rozhodla, že ji zabalím a pošlu poštou. Už mám napsanou adresu a všechno.“

Následovalo další mlčení.

„Asi se stavím na poště teď cestou do práce,“ řekla Cindy.

„Oukej,“ řekl Kling.

„Jestli ti to takhle vyhovuje,“ řekla Cindy.

„Co vyhovuje tobě?“

„Už je zabalená a všechno, takže to asi udělám tak.“

„Byla by to otrava, zase ji rozbalovat,“ řekl Kling.

„Proč bych ji měla rozbalovat?“

„Já nevím. Proč jsi volala v sobotu večer?“

„Abych se zeptala, co chceš s tou košilí.“

„Jaký možnosti jsi měla na mysli?“

„Kdy? V sobotu večer?“

„Ano,“ řekl Kling. „V sobotu, když jsi volala.“

„No, několik možností bylo, aspoň myslím. Mohl ses zastavit tady a vyzvednout si ji, nebo jsem ti ji mohla hodit k tobě domů nebo do služebny, nebo jsme se mohli spolu někde napít nebo tak něco a přitom…“

„Nevěděl jsem, že se to smí.“

„Co?“

„Napít se spolu. Nebo vlastně cokoli z těch možností.“

„Tak teď už to nemá smysl, že? Nebyl jsi doma, když jsem zavolala a nebyl jsi v práci, tak jsem tu zatracenou košili zabalila a teď ráno ji hodím na poštu.“

„Proč jsi naštvaná?“

„Kdo? Já?“ řekla Cindy.

„Zněla jsi naštvaně.“

„Musím za dvacet minut odejít a ještě jsem nesnídala.“

„Nechceš přijít pozdě do toho svých špitálu, že jo?“ řekl Kling. „Tvůj přítel pan doktor Freud by se třeba zlobil.“

„Ohromně vtipný,“ řekla Cindy nevesele.

„Jak se vůbec má?“

„Vůbec výborně, děkuju.“

„To jsem rád.“

„Berte?“

„Ano, Cindy?“

„Ale nic.“

„Co je?“

„Nic. Odnesu košili na poštu. Vyprala jsem ji a vyžehlila. Doufám, že se nezmačká.“

„Taky doufám.“

„Sbohem, Berte,“ řekla a zavěsila.

Kling odložil sluchátko, vzdychl a šel do kuchyně. Posnídal šťávu z grapefruitu a kávu, snědl dvě topinky a pak se vrátil do ložnice a vytočil číslo Nory Simonovové. Když se jí zeptal, jestli by s ním nechtěla jít na oběd, zdvořile odmítla, má prý schůzku s nějakým uměleckým ředitelem. Ze strachu, že odmítne i večeři, zeptal se raději, jestli by si š ním nešla něco vypít kolem páté nebo půl šesté. Překvapilo ho, když řekla, že moc ráda, a domluvili se na schůzce v Oáze, tiché odpolední restauraci v jednom z nejstarších hotelů v městě, nedaleko západního okraje Groverova parku. Kling odešel do koupelny vyčistil si zuby.

Číslo 434 v Severní Šestnácté ulici byl tradiční dům z hnědého pískovce na území 87. revíru mezi Ainsleyovou třídou a Culverovou. Meyer a Carella našli jméno L. Kantora na poštovní schránce dole, vzali za kliku vnitřních dveří do vstupní haly, shledali, že jsou otevřené, a vydali se do třetího poschodí, aniž dole zazvonili. Snažili se na číslo zapsané v Sařině adresáři dovolat, ale telefonní společnost jim oznámila, že číslo je dočasně mimo provoz. O tom, jestli to je pravda, se dalo vážně pochybovat.

Většina obyvatel tohoto velkoměsta mohla na téma telefonu klidně zpívat truchlivé blues, nebo chcete-li dokonce žalozpěv. Bylo totiž čím dál tím nesnadnější poznat, jestli je linka přetížená nebo prostě nefunguje, je odpojená, dočasně mimo provoz nebo ji v noci ukradla mezinárodní mafie specializující se na telefony. Systém přímého vytáčení byl svého času jistě skvělý vynález až na to, že po přímém vytočení čísla se volajícímu velmi často ozvalo a) ticho, b) muzika, c) signál, že je obsazeno, d) řada pískání a podivných šramotů. Když se člověk marně pokusil vytočit číslo potřetí nebo počtvrté, nezbylo mu než se obrátit na centrálu, jejíž operátorky připomínaly výcvikové pracovnice v kurzech pro lidi, jejichž IQ nedosahuje podle Sanford-Binetovy stupnice ani 48, a občas se mu skutečně podařilo promluvit s člověkem, kterého volal. Carella si v takových případech nesčetněkrát představoval
zoufalce, který se snaží dovolat lékaře, policii nebo hasiče. Policie měla své číslo pro tísňové volání, ale nač je číslo, když telefon nefunguje? To všechno táhlo Carellovi hlavou, když se plahočil do bytu Lou Kantora v třetím patře. Byl v Sařině adresáři třetí.

Meyer zaklepal na dveře. Oba muži čekali. Zaklepal ještě jednou

„Ano?“ ozval se ženský hlas. „Kdo je?“

„Policie,“ řekl Meyer.

Následovala krátká pauza. Pak ženský hlas řekl: „Moment, prosím.“

„Myslíš, že je doma?“ zašeptal Meyer.

Carella pokrčil rameny. Zaslechli blížící se kroky. Ženský hlas řekl skrze zavřené dveře: „Co si přejete?“

„Hledáme Lou Kantora,“ řekl Meyer.

„Proč?“

„Běžné vyšetřování,“ řekl Meyer.

Dveře se pootevřely, držel je bezpečnostní řetěz. „Ukažte mi odznak,“ řekla žena. Ať už se občané ledacos naučili nebo ne, tohle věděli: policistu musíte vždycky požádat, aby se vykázal odznakem, protože jinak se z něho může vyklubat násilník, zloděj nebo vrah, a co potom? Meyer ukázal odznak. Žena si ho prohlédla škvírou pootevřených dveří, pak dveře zavřela, sňala řetěz a otevřela.

„Pojďte dál,“ řekla.

Vešli do bytu. Žena za nimi přibouchla a zamkla. Octli se v malé uklizené kuchyňce. Otvorem bez dveří viděli do sousedního pokoje, patrně obýváku, s dvěma lenoškami, pohovkou, stojací lampou a televizorem. Ženě mohlo být pětatřicet let, měřila asi 170 centimetrů, měla solidní postavu a hranatý obličej rámovaný krátkými tmavými vlasy. Měla na sobě pyžamo a přes ně župan. Byla bosá. Oči měla modré a podezíravé. Dívala se z jednoho policisty na druhého a vyčkávala.

„Je tady?“ zeptal se Meyer.

„Kdo jestli je tady?“

„Pan Kantor.“

Žena se na něj podívala, byla překvapená. Nakonec se jí v modrých očích chápavě zablesklo a na rtech se jí objevil nepatrný úsměv. „Lou Kantor jsem já,“ řekla. „Lou Kantorova, jestli se vám to líbí víc.“

„Ach tak,“ řekl Meyer a prohlížel si ji.

„Co si přejete?“ opakovala Lou. Úsměv jí zmizel ze rtů a už se zase mračila.

Carella vytáhl z notesu snímek a podal jí ho. „Znáte tuhle paní?“ zeptal se.

„Znám,“ řekla Lou.

„Víte, jak se jmenuje?“

„Vím,“ řekla Lou. „Sadie Collinsová. Co je s ní?“

Carella se rozhodl být upřímný. „Někdo ji zavraždil,“ řekl.

„Hm,“ řekla Lou a vrátila mu snímek. „Myslela jsem si to.“

„Proč jste si to myslela?“

„Minulý týden jsem viděla její fotku v novinách. Nebo aspoň fotku ženský, která jí byla strašně podobná. Jmenovala se jinak, a tak jsem si řekla, že to nebude ona, ale panebože, ta fotka na mne zrovna koukala, musela to být ona.“ Lou zavrtěla hlavou a pak přešla ke sporáku. „Nechcete trochu kafe?“ zeptala se. „Postavím na ně, jestli máte chuť.“

„Děkujeme, ne,“ řekl Carella. „Znala jste ji dobře, paní Kantorová?“

Lou opět zavrtěla hlavou. „Znala jsem ji jen krátce. Seznámila jsem se s ní v září, aspoň myslím, že to bylo v září. A pak jsem ji viděla ještě asi třikrát nebo čtyřikrát.“

„Kde jste se s ní seznámila?“ zeptal se Carella.

„V jednom baru, jmenuje se Červený židle,“ odpověděla Lou. „Ano,“ dodala rychle, „jsem.“

„My se neptáme,“ řekl Carella.

„Vaše oči se ptaly.“

„A co Sadie Collinsová?“

„Co Sadie Collinsová? Ptejte se, ale já vám nepomůžu.“

„Proč ne?“

„Třeba proto, že nemám ráda, když na mě někdo hartusí.“

„Nikdo na vás nehartusí, paní Kantorová. Vy máte své názory a já zase svoje. Jsme tady, abychom si promluvili o té mrtvé.“

„Tak o ní mluvte, ven s tím! Co chcete vědět? Jestli to byla slušná ženská? Každej je tak dlouho slušnej, až už není, nemyslíte? Chtěla se učit, tak jsem ji učila.“

„Věděla jste, že je vdaná?“

„Věděla. A má být?“

„Řekla vám to?“

„Řekla mi to. Jednou večer se dala do breku a celou noc mi brečela v náručí. Věděla jsem, že je vdaná.“

„Co vám řekla o svém manželovi?“

„Nic, co by mě překvapilo.“

„Co přesně?“

„Řekla mi, že má jinou. Že za ní jezdí každej víkend, a svý ženušce vykládá o nějakých obchodech mimo město. Každej, úplně každej víkend. Umíte si to představit?“

„Jak dlouho to trvalo?“

„Kdo to může vědět? Přišla vloni na podzim.“

„Kolikrát říkáte, že jste se sešly?“

„Třikrát nebo čtyřikrát. Chodila sem ke mně o víkendech, když byl ten její pryč. Když může on, tak proč ne ona?“

„Jak rozumíte tomuhle?“ zeptal se Carella a podal Lou Sařin adresář otevřený na stránce Memorand.

„Nikoho z těch lidí neznám,“ řekla Lou.

„Iniciálky pod vaším jménem?“

„Aha. Co s nima?“

„ČŽ a PG. Napadá vás něco?“

„Tak ČŽ je jasný, ne?“

„Jasný?“ řekl Carella.

„Bodejť. Seznámily jsme se v Červených židlích,“ řekla Lou. „Co jinýho by to mohlo znamenat?“

Carella si najednou připadal jako tupec. „Ovšem,“ řekl. „Co jinýho by to mohlo znamenat?“

„A co ty další písmena?“ zeptal se Meyer.

„Nemám nejmenší potuchy,“ odpověděla Lou a vrátila Carellovi adresář. „Hotovo?“

„Ano, děkujeme mockrát,“

„Chybí mi,“ řekla Lou Kantorova. „Byla pěkná divoška.“

Luštit šifru je jako učit se jezdit na kolečkových bruslích, jak to jednou umíte, je to hračka. S trochou inspirace od Geralda Fletchera, který ho předešlé noci provedl po různých podnicích, a s velkou pomocí Lou Kantorové, která byla tak hodná, že prozradila klíč, byl Carella s to prostudovat seznam v Sařině adresáři a rozluštit ho.

Andrew Hart

Hall Avenue 1120

622-8400

(PB + G) (PG)

Michael Thornton

Jižní Lindnerova 371

881-9371

(P)

Lou Kantor

Severní 16. ulice 434

FR 7-2346

(ČŽ) (PG)

Sol Decotto

Groverova 831

FRS 32-87

(F) (PG)

Richard Fenner

Hendersonova 110

693-6648

(PQ) (PG)

Ovšem ne tak docela.

Včera večer ho Fletcher vzal v geografickém spíš než v číselném sledu do Paddyho baru a grilu (PB+G), do podniku U Fanny (F), do Červených židlí (ČŽ) a Posezení u Quigleyho (PQ). Z nějakého důvodu, snad aby se neopakovala, pokládala Sarah Fletcherová za nutné zapsat si šifrou místa, kde se seznámila se svými milenci. Teď, když už Carella zvládl jízdu na kolečkových bruslích, připadlo mu samozřejmé, že P pod telefonním číslem Michaela Thorntona neznamená nic jiného než Putyku, kde se Thornton, jak přiznal, sešel se Sarou poprvé. Tam Gerald Fletcher včera Carellu nezavedl, ale třeba měl to místo v plánu a překazila mu to opilost a rvačka v Posezení u Quigleyho.

Ale co ke všem ďasům znamená PG?

Podle svého skromného odhadu navštívil Carella v posledních čtyřiadvaceti hodinách víc barů než v uplynulých čtyřiadvaceti letech, ale přesto se rozhodl, že dnes večer zajde do Putyky. Kdo se neptá, nic se nedoví a nečekané věci se přiházejí i při jízdě na kolečkových bruslích.

Mezi stoly se pohybovali tři houslisti a hráli směs Odlivu, Cizinců v noci a Kde nebo kdy, ale nic z toho nedojalo Noru tak jako onehdy „Něco“ od Beatles. Z umělých palem v kořenáčích visely vějířovité listy a v malém bazénku stříkala na počest jména podniku voda proti pozadí zobrazujícímu písečnou poušť a oblohu.

„Jsem ráda, že jste zavolal,“ řekla Nora. „Strašně nerada chodím po celodenním běhání rovnou domů, byt je vždycky takový prázdný. A ta dnešní schůzka byla katastrofální. Umělecký ředitel začínal před čtyřiceti lety ve skladu, pak si udělal písemný kurs v takový tý škole, co mají reklamy na krabičkách od sirek, a dneska si mi troufne vysvětlovat, co je na ruce toho děvčete špatnýho.“ Zdvihla oči od sklenice a řekla na vysvětlenou: „Je to kresba děvčete, který si rukou odhrnuje z obličeje pramen vlasů.“

„Aha,“ řekl Kling.

„Taky musíte snášet takový kecy?“

„Občas,“ řekl Kling.

„Zkrátka jsem ráda, že jste zavolal. Po zasedání s idiotem je drink ta nejlepší medicína.“

„A co společnost?“

„Co jako?“

„Jsem rád, že vám drink přišel k chuti, ale…“

„Dejte pokoj. Vždyť víte, že společnost mi vyhovuje.“

„Odkdy?“

„Odjakživa. A už s tím dejte pokoj!“

„Můžu se vás na něco zeptat?“

„Ovšem.“

„Proč jste tady se mnou místo s tím svým doktorem?“

„To je tak,“ řekla Nora a odvrátila se, než začala lhát. „Jak jsem už řekla… Jé, podívejte se, houslisti jdou k nám! Honem si vymyslete, co nám mají zahrát!“

„Řekněte jim, ať zahrajou Něco,“ řekl Kling. Nora se k němu rázně otočila a z očí jí sršely blesky.

„To není k smíchu, Berte,“ řekla.

„Povězte mi o svým příteli.“

„Není co povídat. Je doktor a tráví spoustu času v ordinaci a v nemocnici. Proto nemá vždycky čas, když bych já chtěla, a proto pokládám za docela v pořádku, když se s várna jdu napít. Ostatně kdybyste nebyl pořád tak chytrej a neříkal, že mám chtít, aby zahráli Něco, mohl byste mě požádat, abych s váma šla na večeři, a já bych třeba řekla ano.“

„Šla byste se mnou na večeři?“ zeptal se udivený Kling.

„Šla,“ řekla Nora.

„Tak on žádný přítel neexistuje?“ zeptal se.

„Nemylte se, Berte. Přítel existuje a já se za něho provdám, jen co…,“ zarazila se a zase se odvrátila.

„Jen co co?“ zeptal se Kling.

„Houslisti už jsou tu,“ řekla Nora.

Jednu vánici odvál vítr za moře, ale další se blížila, a tentokrát se zdálo, že meteorologové budou mít pravdu. První vločky ještě nezačaly padat, když Carella kráčel ulicemi k Putyce, ale sníh byl ve vzduchu, byl cítit, voněl, a z toho zatracenýho města bude do rána zamrzlá tundra! Carella sníh nijak zvlášť nemiloval. Zažil s ním jedno krátké dobrodružství, když ho onehdy, bude to už hezkých pár let, několik ohněmilovných pánů zapálilo a on udusil plameny tím, že se vyválel ve sněhu. Ale jak dlouho může taková láska vydržet? Moc dlouho ne. Carellova láska ke sněhu skončila už příští týden, kdy opět sněžilo a on už zas klouzal a špinil se a brouzdal s deseti miliony dalších zimou zdecimovaných spoluobyvatel. Podíval se vzhůru na oblaka plná sněhu, zaškaredil se a vešel dovnitř.

Putyka byla do slova a do písmene putyka.

Od cigaret popálený barový pult, za ním flekaté a odlupující se zrcadlo. Dřevěné boxy, sedátka se záplatovanými polštáři z koženky. Mísy preclíků a čipsů. Bublající a klokotající hrací skříň. Žvatlavá a výbušná rocková muzika, pach potících se těl a propoceného šatstva, stoupající a klesající příval hlučných hlasů, který ani na chvíli neutichl. Pověsil si plášť na rozviklaný věšák vedle automatu na cigarety, našel relativně volné místečko u pultu a objednal si pivo. Díky ztřeštěné aktivitě za barem a před ním věděl, že potrvá hezkou chvíli, než se mu podaří upoutat barmanovu pozornost. Jak se ukázalo, nedostal se do řeči s ním dřív než v půl dvanácté, kdy všeobecné pití ustoupilo něčemu mnohem závažnějšímu, to jest námluvám v nejširším slova smyslu.

„Choděj sem, kdy je napadne, ve dne v noci,“ řekl barman, „a všichni hledaj to samý. Nedaj si pokoj. Víte, co tím chci říct? Nedaj si pokoj? Tak to tady vypadá.“

„Jo, je to tu trochu ztřeštěný,“ řekl Carella.

„Ztřeštěný? To je vono. Ztřeštěný. Jak muský, tak ženský. Většinou chlapi. Ženský sem choděj taky proto, chápete? Ale u ženský to vyžaduje větší vodhodlání, aby šla sama do baru. I když je to podnik jako tendlenc, kam se chodí z jedinýho důvodu, seznámit se s lidma, chápete? Vodhodlání. Chápete, co tím chci říct? Vodhodlání.“

„Jo, chápu,“ řekl Carella a přikyvoval.

„Vemte si sebe,“ pokračoval barman. „Přišel jste sem za holkou, nemám pravdu?“

„Já jsem přišel hlavně na pár piv a odpočinout si,“ řekl Carella.

„Vodpočinout? S toudle muzikou? To byste moh rovnou vodpočívat na bojišti v druhý světový válce. Byl jste v ní?“

„Byl,“ řekl Carella.

„To byla pane válka,“ řekl barman. „Dnešní války jsou srágory. Ale druhá světová válka?“ Láskyplně a s uznáním se usmál. „Válčička jedno gusto! Chápete, co tím chci říct? Jedno gusto?“

„Chápu,“ řekl Carella.

„Pardon, mám támhle na druhým konci kunčofta,“ řekl barman a vzdálil se. Carella popíjel pivo. Zasklenými dveřmi vedoucími na ulici viděl, že první sněhové vločky už začaly padat. Potěš nás pámbu, říkal si a podíval se na hodinky.

Barman namixoval drink, obsloužil zákazníka a vrátil se. „Co jste dělal ve válce?“ zeptal se.

„Většinou se ulejval,“ řekl Carella a usmál se.

„Ne, vážně. Vážně, kde jste byl?“

„U pěchoty,“ řekl Carella.

„Jako každej. Dostal jste se za moře?“

„Dostal.“

„Kam?“

„Do Itálie.“

„Viděl ňákou akci?“

„Něco jo,“ řekl Carella. „Poslyšte… abysme se vrátili k setkání s někým…“

„Tady se k tomu vrací každej.“

„Já jsem doufal, že tu někoho uvidím.“

„Koho?“ řekl barman.

„Holku, jmenuje se Sadie Collinsová.“

„No jó,“ řekl barman a zakýval hlavou.

„Znáte ji?“

„Jo.“

„Viděl jste ji tu v poslední době?“

„Neviděl. Chodila sem často, ale neviděl jsem ji už kolik měsíců. Vy s ní chcete něco mít?“

„Proč ne? Není to s ní v pořádku?“

„Chcete něco vědět?“ řekl barman. „Já jsem si nejdřív myslel, že je štětka. Málem jsem ji vyhodil. Šéf to nemá rád, když se tady vometaj štětky.“

„Proč jste si myslel, že je štětka?“

„Byla vyzývavá. Víte, co tím chci říct? Vyzývavá. Chodila voblečená dole jen pocaď a nahoře zase jen semhlenc. Přišla sem, vyhlídla si chlapa, kterýho chtěla, a jela po něm, jako by svět měl zhebnout vo půlnoci. Věděla přesně, co chce, a šla po tom navostro. A já dycky věděl nachlup, u koho skončí. Eště dřív, než to věděla vona sama.“

„Jak jste to moh vědět?“

„Vybrala si dycky ten samej typ.“

„Jakej typ?“

„Za prvý velkýho. Vy byste u ní neměl šanci, máte kliku, že tu není. Ne že byste nebyl velikej, to byste mi špatně rozuměl. Ale Sadie měla ráda giganty. Víte, co tím chci říct? Gigant? To byl její typ. Gigant a hajzl. Já jsem se akorát rozhlíd po putyce a vybral toho největšího giganta a největšího a nejpráskanějšího hajzla v celým lokále a u toho taky Sadie skončila. Chcete něco vědět?“

„Co?“

„Já jsem rád, že už k nám nechodí. Bejval jsem z ní nervózní. Měla v sobě něco – já nevím.“ Barman potřásl hlavou. „Jako dyby ji něco nutilo. Víte, co tím chci říct? Nutilo!“

Rozloučil se s Norou u dveří jejího bytu, kde mu jako obvykle potřásla rukou a řekla, jak očekával: „Děkuju, byl to bezva večer,“ a pak jel dolů výtahem a přemýšlel, jak si má počínat dál. Nevěřil, že její přítel lékař existuje – co to je, že v poslední době se mu pletou do cesty samá děvčata spřátelená s lékaři -, ale současně přijal jako fakt, že v jejím životě existuje jakýsi muž, člověk z masa a krve, jehož totožnost nechce Nora ze záhadného důvodu prozradit. Klingovi se anonymní sok nezamlouval. Přemítal, jestli by nebyly na místě bleskové akce: telefon, hned jak se vrátí k sobě, další telefon ráno, tucet růží, telegram, dalších dvanáct telefonů, další tucet růží, celý ten hloupý, mladický rituál útoku, který by ji měl přesvědčit, že ten někdo tam je do ní bláznivě zamilovaný.

Je do ní bláznivě zamilovaný, nebo ne?

Usoudil, že ne.

Tak nač vydávat tolik energie? Vzpomněl si, že někde četl, jak když se muž a žena rozvedou, najde si nového partnera jako první muž. To, co měli s Cindy, se dá nazvat manželstvím, něčím jako, a ten náhlý konec… ne, je hloupost myslet na to jako na manželství. Ale ten konec (a zřejmě to skutečně skončilo) se dá pokládat za rozvod, za něco jako. V tom případě je to zbrklé pronásledování Nory jen součástí reakce a…

Do háje s tím, řekl si. Stačí ochomejtat se nějakou dobu kolem psychologa a začnete mluvit a myslet jako on.

Vystoupil z výtahu, prošel rychle chodbou a vyšel z budovy do oslepující chumelenice. Před deseti minutami, když je taxík vyklopil, to ještě nebylo tak zlé. Sníh byl hustý a padal rychle, vítr jím točil v divokých vírech, které ho šlehaly do obličeje, zase ustupovaly a tak pořád dokola. Přikrčil hlavu do límce a vydal se k osvětlené třídě na konci bloku, ruce vražené do kapes. Právě se rozhodoval, že se schůzkami s Norou Simonovovou skoncuje, dokonce jí už ani nezavolá, když mu ode dveří jednoho domu zastoupili cestu tři chlapi.

Zdvihl hlavu příliš pozdě.

Z poletujícího sněhu vyrazila pěst a udeřila ho rovnou do obličeje. Zapotácel se, ruce dosud v kapsách. Zezadu ho popadli dva muži za obě paže, ruce měl pořád ještě uvězněné. Ten, co stál před ním, ho znova uhodil do obličeje. Hlava se mu zvrátila, z nosu mu vytryskla krev. „Ruce pryč od Nory,“ zasyčel muž a pak začal mlátit Klinga pěstmi do břicha a do prsou, rány pršely jedna za druhou, Kling se snažil vyprostit paže a ruce, ale ubývalo mu sil, jeho odpor slábl, poklesával v kolenou, muži za ním ho pevně drželi a ten před ním do něj nemilosrdně bušil krátkými tvrdými údery, až se Klingovi chtělo křičet nahlas. Pak už jen toužil umřít a nakonec upadl do vítaného bezvědomí a zapomnění. Nevěděl, kdy ho konečně pustili a nechali padnout obličejem dolů a krvácet do bílého sněhu.

12

„Dobrá,“ řekl Byrnes. „Jednoho máme ve špitále. Řekněte mi, co se himlhergot stalo?“

Sluneční paprsky úterního rána útočily na poručíkovo rohové okno. Vánice ustala a objevily se sněhové pluhy; ulice lemovaly vysoké závěje a hromadily se u chodníků. Za čtyři dny měly být Vánoce, teplota byla pod bodem mrazu a pokud nezvítězí městské saze, bude 25. prosince ještě bílo.

Arthur Brown byl černý, metr devadesát dva vysoký, vážil sto pět kilo, měl obrovitou postavu a mocné svalstvo jako zápasník těžké váhy. Stál před poručíkovým stolem a šilhal proti slunci.

„Já myslel, že sleduješ Fletchera?“ řekl Byrnes.

„Sledoval jsem ho,“ odpověděl Brown.

„Dobrá. Fletcher a ta Bertova Nora žijou v stejným baráku. Na Klinga se vrhli, když odcházel odtamtud. Jestli jsi hlídal Fletchera…“

„Sledoval jsem ho od pěti včera odpoledne, když odešel ze svý kanceláře ve městě.“ Brown sáhl do vnitřní kapsy saka. „Tady to máte,“ řekl. „Vrátil jsem se na Ovál až po půlnoci, potom co odvezli Berta do nemocnice.“

„Ukaž,“ řekl Byrnes, vytrhl Brownovi z ruky strojem popsaný papír a mlčky se do něho začetl.

SLEDOVÁNÍ GERALDA FLETCHERA:

20. prosince, pondělí:

16.55. Vystřídal det. Kapeka před kanceláří, Butlerova 4400. Podezřelý vyšel v 17.10. Šel ke svému vozu zaparkovanému v místní garáži, jel domů do č. 721, silvermineský Ovál, vešel do domu v 17.27. 20.46 Podezřelý vyšel z téže budovy ve společnosti rudovlasé ženy v kožichu (černém) a zelených šatech a zelených střevíčkách. Přibl. výška a váha 1.70 a60 kg, přibl. věk 40. Odjeli do Rudolphovy restaurace Harrow Street 127. Vrchní (černý) se mi snažil najít stůl, sdělil, že bez rezervace to nejde. Odešel ven, čekal v sedanu. Čas 21.05.

Byrnes vzhlédl. „Co je to za kecy o rezervacích? Byl ten podnik přeplněnej?“

„Nebyl, ale…“

„Nemůžeš jim něco přišít, Artie?“

„Zkuste jim něco dokázat,“ řekl Brown.

„Idioti zabedněný,“ řekl Byrnes a vrátil se ke zprávě.

22.20 Podezřelý a rudovláska vyšli z restaurace, vrátili se do Crane Street č. 712, přijeli v 22.35, vešli do budovy. Vrátný nikde. Vešel jsem nepozorován, výtah zastavil v 10. patře. Na poštovních schránkách ve vestibulu zjistil, že v 10. p. je 8 bytů. Jména uživatelů neuvedena.

Byrnes znova vzhlédl, tentokrát ostře. Brown se usmál. Byrnes se s povzdechem vrátil ke zprávě.

23.40 Podezřelý vyšel z domu, šel směrem na sever do Glade Street, kde měl zaparkovaný vůz. Jel rovnou domů, přijel ve 23.50. Uč. 721 na silvermineském Oválu rušno, dva hlídkové vozy na ulici, strážník vyslýchal vrátného, pak šel dovnitř. Det. 0’Brien už přítomný, připravený vystřídat, oznámil, že Klinga někdo před půlhodinou napadl a že ho odvezli do nemocnice na Culverově. Vystřídán 0’Brienem v 0.15.

„Kdy tam přišel O’Brien?“ zeptal se Byrnes.

„Zavolal jsem rádiem, když jsem odjížděl od bytu tý ženský, řek O’Brienovi, že náš objekt patrně míří domů, a požádal ho, aby mě vystřídal tam. Přišel chviličku po půlnoci. Ambulance už byla pryč.“

„Jak se daří Bertovi?“ zeptal se Byrnes.

„Ptal jsem se před pár minutama. Je při vědomí, ale nechávají si ho na pozorování.“

„Tři chlapi se na něj vrhli,“ řekl Byrnes.

„Hajzlové posraný,“ řekl Brown.

V Sařině adresáři zbývali ještě dva lidé, Sal Decotto a Richard Fenner, a Carella dosud nemluvil ani s jedním, ale neviděl důvod, proč by měl nadále sledovat tuhle stopu. Poznal podniky, kde si je Sarah nebo spíš Sadie namluvila, a ačkoli nebyl člověk, který posuzuje knihu podle obálky, měl celkem přesnou představu o tom, co to bylo za chlapy. Velký a špatný – podle barmana v Putyce.

To nejtěžší, čemu se Carella v celém svém životě musel naučit, bylo, že na světě skutečně existují špatní lidé. V mládí věřil, že lidé se chovají špatně jen proto, že měli nešťastné dětství nebo se jim nevydařila láska, někdo z rodiny zemřel nebo prožili jedno ze sta nejrůznějších traumat. Názor změnil, až když začal pracovat u policie. Zjistil, že existují hodní lidé, kteří udělají něco špatného, ale taky špatní a zlí a hanebníci, kteří dělají špatné věci. Ti hodní skončí ve vězení právě tak snadno jako ti špatní, ale pozor si musí člověk dávat na ty špatné. Proč Sarah Fletcherová vyhledávala velké a špatné chlapy (a zřejmě taky jednu špatnou ženskou), mohl člověk jen hádat. Jestliže se seznam v jejím adresáři dal pokládat za chronologický, postupovala při hledání partnerů od špatných k horším a přidala k nim i jednu lesbičku (nebo byla Sal Decotto taky žena?) a skonč ila v Posezení u Quigdeyho, což nebylo místo, kde se pořádají čaje o páté.

Ale proč? Aby to manželovi vrátila dvojnásob? Jestli se bavil někde jinde každý týden bez výjimky, mohla se rozhodnout, že mu oplatí stejnou mincí, a stala se z ní nejen Sadie, ale Sadie, která byla podle vyjádření svých amantů „bláznivá kurva“, „pitomá děvka“ a „pěkná divoška“. Richard Fenner a Sal Decotto by byli s největší pravděpodobností jen potvrdili, že o ženě, s kterou si užívali a které zneužívali, mají stejné mínění. A potvrzovat si závěr, který nevede nikam, znamená ztrácet čas. Carella strčil Sařin černý adresář do obálky s různými materiály o případu a věnoval pozornost informaci, s níž přišel Artie Brown včera večer.

„Cherchez la femme“ je šikovné heslo, častěji asi užívané francouzskou Sureté než sedmaosmdesátkou. Ale Brown, aniž se snažil nějakou ženskou „šeršovat“, narazil mimoděk na třicetiletou rusovlásku, která bydlí v čísle 812 v Severní Crane Street a s kterou Gerald Fletcher strávil předešlý večer čtyři hodiny. Nebylo nic jednoduššího než navštívit dům a zjistit si, kdo to je, ale Carella takový krok zavrhl. Rozhovor s domovníkem, i když nenápadný, a vyptávání u sousedů, byť sebediskrétnější, by mohly vyjít najevo a ta žena by mohla Fletchera varovat. Podezřelý je přece Fletcher. Carella si to občas musel připomenout. Sarah se pohybovala ve společnosti roztodivných mužů a žen, podle jejích záznamů jich bylo pět (a sám pámbu ví, kolik si jich nenapsala a co to PG za jmény čtyř z nich znamená). Její okázalá nevěra poskytla Fletcherovi silný motiv k jeho vlastním, zatím neprozkoumaným víkendovým vý
letům. Proč tedy zavedl Carellu do nešťastných lovišť své manželky, proč ukazoval Carellovi, že měl dostatečný a dobrý důvod rozpárat jí břicho? A proč ještě k tomu nabízel, že sežene dobrého obhájce chlapci obviněnému z vraždy, který bude se vší pravděpodobností usvědčen, pokud hezky brzo nepřijde někdo s něčím konkrétním, co by prokázalo jeho nevinu?

Carella by byl někdy rád věděl, kdo dělá co komu.

V pět hodin odpoledne vystřídal detektiva Hala Willise před budovou v městě, kde měl Fletcher kancelář, a pak sledoval Fletchera do obchodního domu nedaleko centra. Carella si normálně nepotrpěl na hru na policajty a zloděje, to jest na převleky, ale protože Fletcher věděl velice dobře, jak vypadá, nalepil si na horní ret falešný knírek a nasadil si paruku s delšími vlasy, než sám měl, a jiné barvy (špinavě blond, kdežto on měl hnědé), nasadil si i tmavé brýle proti slunci. Byl si jistý, že ten převlek by zblízka Fletchera neoklamal, ale neměl v úmyslu motat se blízko kolem něho a tak si byl celkem jist, že nebude odhalen. Daleko víc se obával, že Fletchera ztratí z očí.

Obchodní dům přetékal nakupujícími opozdilci. Bylo úterý 21. prosince, čtyři dny před hlavním vánočním svátkem, a až večer v devět obchody zavřou, zbudou na nákupy už jen tři dny. Pod chladně bílými rampouchy z umělé hmoty proudilo horké zoufalství, panika v zemi divů, typický americký syndrom nejzřejmější právě o Vánocích, kdy se z celého národa stává jediný nemilosrdný jackpot – potřeba dvou set milionů lidí dávat a dostávat dárky, následovaná gigantickou kocovinou číhající za rohem nového roku. Gerald Fletcher se protlačil davem svátečních kupců jako obránce ženoucí se za míčem, Carella jako váhavé křídlo několik metrů za ním.

Nebezpečným místem bude výtah. Carella ho viděl na vzdáleném konci a viděl Fletchera, jak míří rovnou k němu. Musel se rozhodnout, co je lepší: prozradit se Fletcherovi v přecpané kabině, nebo riskovat, že ho ztratí, když mu nebude v patách. Nevěděl, kolik tisíc lidí je v tu chvíli v obchodním domě, ale věděl, že jakmile připustí, aby Fletcher nastoupil do výtahu bez něho, je se sledováním amen. Jako ve většině obchodních domů výtah zastaví v každém patře a Fletcher může vystoupit kdekoli. Pak si ho hledejte!

Výtah přijel. Dveře se otevřely, Fletcher počkal, až se lidé vyhrnou ven, a pak nastoupil asi s půltuctem dalších kupujících. Carella se nezdvořile protlačil kolem paní v leopardím kožichu a nastoupil do kabiny zády k Fletcherovi, který se opíral o zadní stěnu. Výtah zastavoval, jak Carella předpokládal, v každém patře. Úzkostlivě se držel zády k zadní stěně kabiny, uhýbal, když chtěl někdo vystupovat. Ve čtvrtém patře slyšel, jak Fletcher zavolal: „Vystupuju, prosím!“ a pak cítil, jak se tlačí ke dveřím a viděl ho vycházet z kabiny. Počítal do tří a teprve pak se i on pohnul k nelibosti obsluhujícího, který právě začínal zavírat dveře.

Fletcher zamířil doleva. Carella ho zahlédl, jak rychle prochází mezi pulty, rozhlíží se po tabulkách označujících jednotlivá oddělení a zastavuje u jedné, která hlásala „Intimní oblečení“. Carella vešel do vedlejší uličky, tu a tam se zastavil a prohlížel si dámské župánky a kimona a přitom nespouštěl oči z Fletchera, který hovořil s prodavačkou dámského prádla. Dívka přikyvovala, usmívala se a ukazovala mu něco, co vypadalo jako kombiné nebo krátká noční košilka, a přidržovala ji k svému dobře vyvinutému poprsí, aby Fletcher viděl, jak vypadá. Ten kývl a řekl ještě něco. Dívka se ponořila pod pult a za chvilku se objevila s náručí průsvitného prádla, které rozestřela na pultě před Fletcherem a očekávala jeho další přání.

„Přejete si něco, pane?“ řekl jakýsi hlas a když se Carella otočil, stála vedle něho podsaditá žena s šedivými vlasy, brýlemi s černými obroučkami, v armádních botách a černých šatech s malým bílým límečkem. Vypadala přesně jako vězeňská dozorkyně, až po podezíravý úsměv, který ho mlčky obviňoval, že je narkoman, zloděj nebo něco ještě horšího.

„Děkuju, ne,“ řekl Carella. „Jen se dívám.“

Fletcher si mezitím vybíral, ukázal na jeden kousek prádla, pak zase na jiný. Prodavačka si zapisovala objednávku a Fletcher sáhl do náprsní tašky buď pro peníze, nebo kreditní kartu, z dálky se nedalo poznat pro co. Ještě chvilku s dívkou hovořil a pak zamířil zpátky k výtahu.

„Určitě nic nechcete?“ zeptala se dozorkyně.

„Docela určitě,“ řekl Carella a unikl jí směrem k pultu s prádlem. Fletcher odešel bez balíčku, což znamenalo, že si dává nákup poslat. Jemné prádýlko se neposílá zápasníkovi a Carella by byl strašně rád věděl, která žena bude obdarovaná „intimním oblečením“. Prodavačka už skládala to, co si Fletcher vybral – černou spodničku, košilku od Pucciho s nápadným vzorečkem, broskvově růžovou noční košili s volánky a kraječkami a s odpovídajícími bikini kalhotkami, čtverý další kalhotky, modré, černé, bílé a béžové, zdobené kraječkami. Dívka vzhlédla.

„Prosím, pane?“ řekla. „Máte přání?“

Carella otevřel náprsní tašku a ukázal odznak. „Policie,“ řekl. „Zajímá mě objednávka, kterou jste si právě zapsala.“

Dívce mohlo být devatenáct let, byla to studentka vypomáhající při vánočním návalu. Až do této chvíle byla jejím nejzajímavějším zážitkem nabídka postaršího Francouze, aby s ním strávila únor na jeho jachtě v Středomoří. Dívka si mlčky prohlížela odznak a kulila oči. Carellu najednou napadlo, že Fletcher třeba dal poslat nákup na svou adresu domů, a v tom případě je celé tohle špiclování jen mrháním času. Nedá se nic dělat, řekl si, někdy to vyjde, někdy ne.

„Posíláte to?“ zeptal se.

„Ano prosím,“ řekla dívka, oči za brýlemi dosud vytřeštěné. Olízla rty a napřímila se, připravená řádně svědčit.

„Můžete mi říct kam?“ zeptal se Carella.

„Ano prosím,“ řekla a ukázala mu seznam věcí. „Ten pán si přál, abych zabalila každý kousek zvlášť, ale všechny odeslala na stejnou adresu. Slečně Arleně Ortonové v Crane Street číslo 812, tady ve městě.“

„Mockrát vám děkuju,“ řekl Carella.

Bylo mu, jako kdyby dostal vánoční dárek.

Bert Kling seděl v posteli a dojídal večeři, když se Carella dostal do nemocnice. Bylo už sedm večer. Podali si ruku a Carella se posadil vedle postele.

„Je to odporný žrádlo,“ řekl Kling, „a já umírám hlady od tý doby, co jsem tady. Málem bych sněd i ten tác.“

„Kdy tě pustí?“

„Zítra ráno. Mám zlomený žebro. Fajn, co?“

„Ohromný,“ řekl Carella.

„Mám kliku, že mi nepochroumali nic vevnitř,“ řekl Kling. „Toho se doktoři báli, vnitřního krvácení. Ale přej jsem v pořádku. Žebro mi zafačovali. Nebudu sice moct dělat svý slavný cviky na hrazdě, ale chodit jo.“

„Kdo ti to udělal, Berte?“

„Tři lokomotivy, aspoň tak mi to připadalo.“

„Proč?“

„Varování, abych nechal na pokoji Noru Simonovovou.“

„Scházel ses s ní často?“

„Sešli jsme se dvakrát. Zřejmě nás někdo viděl. A rozhod se, že mě dostane do špitálu. Netušili, chudáci, že jsem prodloužená ruka zákona.“

„To netušili,“ řekl Carella.

„Musím položit Noře pár otázek, až se odtud dostanu. Co dělá náš případ?“

„Vím, kdo je Fletcherova přítelkyně.“

„Nevěděl jsem, že nějakou má.“

„Brown je sledoval včera večer a zjistil její adresu, ale ne jméno. Fletcher jí právě poslal prádýlko.“

„To je od něj hezký,“ řekl Kling.

„Moc hezký. Vyžádám si od soudu povolení na odposlech.“

„O čem myslíš, že se budou bavit?“

„Třeba o tom mordu,“ řekl Carella a pokrčil rameny. Oba chvíli mlčeli.

„Víš, co já chci k Ježíšku?“ zeptal se najednou Kling.

„Co?“

„Chci najít ty surovce, co mě tak zřídili.“

13

Muž, který otevřel zámek u dveří bytu Arleny Ortonové deset minut potom, co ve středu ráno odešla, to dovedl líp než všichni městští lupiči dohromady; pracoval totiž pro policii. Otevřít dveře mu trvalo pouhé tři minuty. Pak vešel do bytu technik a zavedl tam odposlouchávací zařízení. Technikovi dalo víc práce připravit si, co potřeboval, než jeho kolegovi otevřít dveře, ale oba byli mistři svého oboru a technik toho měl na práci mnohem víc.

Telefon byl ze všeho nejsnadnější. Technik odšrouboval uhlíkový mikrofon v mluvítku, nahradil ho vlastním mikrofonem, připojil dráty, našrouboval zpátky mluvítko a hotovo – vlastně skoro hotovo. Odposlech nebude fungovat, dokud telefonní společnost nedodá policii seznam takzvaných přemosťovacích bodů k telefonu Arleny Ortonové. Na ty se zavěsí monitorovací zařízení a kdykoli někdo zatelefonuje do bytu nebo z něho, magnetofon okamžitě zaznamená obě strany rozhovoru. Navíc když někdo bude volat z bytu, číselníkový indikátor zaznamená řadu teček, které označí volané číslo. Policejní odposlouchávač bude monitorovat zařízení z kteréhokoli přemosťovacího bodu; v případě Arleny Ortonové byl lokační index vzdálený sedm bloků.

Když technik rozebral Arlenin telefon, mohl do něj stejně snadno namontovat štěnici, která zaznamenává všechny hlasy z obývacího pokoje a také Arleninu polovinu telefonního rozhovoru. Štěnice je malý krátkovlnný přijímač s mikrofonem na baterii, která se musí vyměňovat každých čtyřiadvacet hodin. Pracuje na stejné frekvenci jako magnetofon, který je v ní a který je uváděn do chodu hlasem; jakmile někdo v místnosti promluví, přístroj začne natáčet. Technik by byl raději natáhl své vlastní kabely, než by se každých čtyřiadvacet hodin obtěžoval s výměnou baterie. To by však znamenalo vybrat místo, kam je natáhnout. Obvykle se to dělalo vedle elektrických nebo telefonních obvodů v prázdném bytě nebo komoře nebo něčem podobném, odkud budou policisté monitorovat magnetofon. Pokud se štěnice instaluje v hotelovém pokoji, je obvykle možné najmout si vedlejší pokoj, dát tam svého člověka a ten dělá, co má, an
iž o tom někdo ví. Ale ve městě jsou prázdné byty asi tak běžné jako fungující telefony, a zatímco štěnice se instaluje s povolením soudu, technik se neodváží požádat domovníka o prázdnou komoru nebo dílnu, kam by ukryl svého člověka. Domovníci sice nebývají tak upovídaní jako holiči, ale efektivnost odposlechu je přímo úměrná utajení a žvanivý domovník může překazit vyšetřování rychleji než tlupa gangsterů.

Technik se tedy rozhodl pro mikrofon na baterii a smířil se i skutečností, že každých čtyřiadvacet hodin se musí on a jeho kolega nějak dostat do bytu a vyměnit ty pitomý baterie. Všehovšudy budou čtyři, protože technik umístil v bytě čtyři štěnice: jednu do kuchyně, druhou do ložnice, třetí do koupelny a poslední do obýváku. Zatímco pracoval, byl jeho kolega dole ve vestibulu s vysílačkou v kapse připraven oznámit mu, že Arlena Ortonová je zpátky v budově. Byl by ji v tomto případě nějakou lstí pozdržel. Technik se díval na hodinky, pracoval rychle a neslyšně a doufal, že se z vysílačky, kterou měl připnutou k opasku, neozve kolegův hlas. Porušení zákona mu nedělalo starosti, k násilnému vniknutí do bytu měl přece soudní povolení, měl jen starost, aby něco nezkazil.

V korbě nákladního auta zaparkovaného u chodníku asi tři metry od vchodu do domu číslo 812 v Crane Street seděl Steve Carella u magnetofonu nastaveného na frekvenci oněch čtyř štěnic. Věděl, že v některých čtvrtích je falešný náklaďák stejně snadno rozeznatelný jako strážník na pochůzce. Posaďte člověka do korby falešné dodávky, zaparkujte dodávku na ulici a začněte fotit lidi chodící dovnitř a ven z cukrárny, která je podezřelá z nezákonných sázek, a čtvrť je najednou plná budoucích hvězd a hvězdiček, které všechny vědí, že v dodávce sedí policejní fotograf a všechny se kroutí a pitvoří před filmovou kamerou, aniž by předvedly něco z toho, proč se sem policie dostavila… Carella seděl s láhví piva a sendvičem s tuňákem v ruce a chystal se vyslechnout a zaznamenat všechny zvuky, které přijdou, jak doufal, z Arlenina bytu.

Na přemosťovacím bodě sedm bloků dál seděl o třicet minut později Arthur Brown u zařízení napojeného na telefonní mikrofon a čekal, až Arlenin telefon začne zvonit. Byl v rádiovém spojení s Carellou a mohl mu okamžitě sdělit, kdyby se šustlo něco nového.

První rozhovor přišel v sedmnáct minut po poledni. Zařízení začalo fungovat a kotouče pásky natáčely rozhovor, který Brown současně odposlouchával ve svých sluchátkách.

„Haló!“

„Haló, Arlena?“

„Ano, kdo je tam?“

„Nan.“

„Nan? Máš nějaký jiný hlas, jsi nastydlá nebo něco?“

„Každý rok v tuhle dobu. Akorát před svátky. Arleno, já mám hrozně naspěch. Budu mluvit krátce. Víš, jakou velikost má Beth?“

„Řekla bych, že desítku. Nebo osmičku.“

„Tak kterou?“

„Nevím. Proč nezavoláš Dannyho?“

„Máš jeho číslo do práce?“

„Ne, ale je v seznamu. Reynolds a Abelman. V Calm‘s Pointu.“

„Díky, jsi hodná. Po Vánocích bychom spolu mohly jít na oběd, co říkáš?“

„Moc ráda.“

„Já tě zavolám. Pa!“

Arlena Ortonová mluvila ještě s třemi dalšími přítelkyněmi po sobě. Ta první se snažila mluvit mezi jiným o nové antikoncepční pilulce, kterou právě zkouší. Arlena řekla, že ona přestala pilulky brát po rozvodu. Ze začátku jí byla odporná už jen myšlenka na sex, a protože měla v úmyslu nepodívat se do konce života na žádného muže, neviděla důvod, proč pilulku užívat. Později, když už měla na opačné pohlaví jiný názor, řekl jí lékař, ať pilulku zatím nebere. Přítelkyně chtěla vědět, co užívá Arlena teď, a obě se pustily do dlouhé a podrobné diskuse o účincích pesarů, kondomů a nitroděložních tělísek. Brown z toho nevyrozuměl, co vlastně Arlena užívá. Arlenina druhá kamarádka se právě vrátila z Granady a vychrlila ze sebe dlouhou a udýchanou zprávu o hotelu, v němž bydlela, a mimochodem se zmínila o tenisovém trenérovi, který měl báječné nohy. Arlena řekla, že nehraje tenis už tř
i roky, protože tenis byl sport jejího bývalého manžela a ze všeho, co jí ho připomíná, je jí na zvracení. Arlenina třetí přítelkyně mluvila výlučně o nudistickém představení, které shlédla večer předtím, a prohlašovala, že je to největší sprosťárna, kterou v životě viděla, a ty mě znáš, Arleno, že nejsem žádná puritánka!

Arlena pak zavolala do místního supermarketu a objednala týdenní nákup potravin včetně krocana, jak předpokládal Brown, a pak zavolala úvěrové oddělení jednoho z větších obchodních domů a vyčinila jim. Kufr, který koupila a chtěla vrátit, nechala u domovníka, ale jejich nový zřízenec odpovědný za dodávky musí být naprostý idiot, protože kufr leží v domovníkově bytě už tři týdny. Ona naštěstí nemá v úmyslu někam jet, zavazadlo, které si objednala náhradou za to, co vrací, totiž ještě nedostala. Pokládá to za ostudu vzhledem k tomu, že letos utratila v obchodním domě kolem dvou tisíc dolarů, a teď je nucena se dohadovat s nějakým počítačem.

Zvučný hlas Arlena měla, to tedy ano, hluboký a naléhavý, přerušovaný každou chvíli (při rozhovoru s kamarádkou) rozkošným smíchem, který jako by tryskal z nějakého mladičkého zdroje. Brown potěšené poslouchal.

Ve čtyři odpoledne telefon v Arlenině bytě opět zazvonil.

„Haló?“

„Arleno, tady je Gerry.“

„Ahoj, miláčku.“

„Odejdu trochu dřív. Myslel jsem, že bych přišel rovnou k tobě.“

„Výborně.“

„Stýská se ti?“

„A jak!“

„Miluješ mě?“

„A jak!“

„Je u tebe někdo?“

„Není.“

„Tak proč to neřekneš?“

„Miluju tě.“

„Dobrá. Jsem u tebe řekněme za půl hodiny, za čtyřicet minut.“

„Pospěš si.“

Brown okamžitě zavolal Carellovi. Carella mu poděkoval, pohodlně se usadil a čekal.

Kling stál na chodbě před bytem Nory Simonovové a přemýšlel, jak na to. Přemýšlel, jak to, že pokud jde o Noru, vždycky plánuje nějakou složitou strategii. A dále že dívku, kvůli které musí vymýšlet pracné bitevní taktiky, by bylo nejlepší pustit k vodě. Připomněl si, že dnes tu není kvůli záležitostem srdce, ale spíš žebra. Třetího žebra na pravé straně hrudi, aby byl přesný. Zazvonil a čekal. Zevnitř se nic neozývalo, ke dveřím se neblížily žádné kroky, ale náhle se pohnulo víčko na kukátku a on věděl, že Nora se na něj dívá. Zdvihl pravou ruku, zakýval na ni prsty a usmál se. Kukátko se opět zavřelo. Slyšel, jak Nora odmyká dveře.

„Ahoj,“ řekla.

„Ahoj! Byl jsem náhodou tady v domě, něco si kontroloval, tak mě napadlo, že vám řeknu nazdar.“

„Pojďte dál,“ řekla Nora.

„Máte moc práce?“

„Jako vždycky, ale pojďte dál.“

Bylo to poprvé, kdy mu bylo dovoleno vejít do jejího bytu; třeba si myslí, že jí není se zlámaným žebrem nebezpečný, jestli ovšem o tom zlomeném žebru ví. Za dveřmi byla prostorná předsíň, z níž se šlo do velikého obývacího pokoje. Ve stěně proti oknům bylo něco, co vypadalo jako skutečný krb. Pokoj byl zařízený v jasných, sytých barvách, potahy na lenoškách a pohovce odpovídaly barvě koberců a záclon. Byl to teplý a příjemný pokoj, rád by v něm pobýval jako osoba, a ne jako policista. Je to ironie, napadlo ho, pustí mě dovnitř tak pozdě a mrhá pohostinností na policajta, který přišel vyšetřit napadení.

„Napijete se něčeho?“ zeptala se. „Nebo je pro vás příliš brzy?“

„S radostí se napiju.“

„Řekněte čeho.“

„Co si dáte vy?“

„Myslela jsem si, že připravím martini s něčím, zapálím v krbu, posadíme se a připijem si na Vánoce.“

„Skvělý.“ Díval se na ni, jak přešla k baru v rohu místnosti. Byla oblečená pracovně do bílého pláště zamazaného od barev a do modrých džínů. Tmavé vlasy měla sčesané dozadu, takže vynikal její půvabný profil. Pohybovala se volně a vláčně a chodila vzpřímená jako většina velkých dívek, které se léta musely krčit v lavici, aby vypadaly menší než největší kluci ve třídě. Obrátila se a viděla, že ji pozoruje. Usmála se potěšené a řekla: „Gin nebo vodku?“

„Gin.“

Počkal, až vytáhla láhev s ginem schovanou za barem, a řekl: „Kde máte koupelnu, Noro?“

„Na konci chodby, úplně na konci. Chcete mi namluvit, že policajti chodí do koupelny jako obyčejní smrtelníci?“

Usmál se a vyšel z pokoje, ona se zatím činila u baru. Prošel dlouhou chodbou, nahlédl do malého ateliéru – kreslicí prkno pod fosforeskujícím světlem, obrázek muže, který se po něčem natahuje, ruce zdvižené nad hlavou a na prsou vlnící se svaly, zkroucené tuby s akrylovými barvami na pracovním stole vedle prázdného stojanu – a šel dál. Dveře do ložnice byly otevřené. Ohlédl se k obýváku, zabouchl dveře koupelny hlasitěji, než bylo nutné, a rychle vešel do ložnice.

Nejdřív šel k prádelníku. Na pravé straně stála fotografie muže ve stříbrném rámečku. Stálo na ní: Mé sladké Noře s láskou Frankie. Prohlížel si mužův obličej a snažil se ho nasadit jednomu z těch tří, kteří se na něj v pondělí vrhli. Na ulici bylo tma, viděl doopravdy jen toho, který stál proti němu a mlátil ho pěstmi do břicha a do žaludku. Muž na snímku k útočníkům nepatřil. Rychle otevřel horní zásuvku prádelníku – kalhotky, najlonky, kapesníky, podprsenky. Zavřel ji a otevřel prostřední, byla plná svetrů a blůz, a pak prohledal nejspodnější, kde měla Nora všechno možné od rukavic a nočních košilí po punčocháče a kombiné. Zavřel zásuvku a rychle přešel k nočnímu stolku po levé straně postele, na němž stál telefon. Otevřel zásuvku, našel Nořin adresář a zběžně jím zalistoval. Byl tam jediný Frank – Frank Richmond v Calm’s Pointu. Kling zavřel adresář, šel ke dveřím a rozhléd
l se po chodbě. Kolik má asi ještě času? Přešel chodbu, otevřel dveře do koupelny, zavřel je za sebou a spláchl mísu, pak se otočil a pustil studenou vodu. Zase vyšel do chodby, opatrně za sebou zavřel dveře a rychle se vrátil do ložnice.

Našel to, co hledal, v nočním stolku na druhé straně postele -hromádku asi dvou tuctů dopisů, všechny na stejném papíře, svázané tlustou gumou. Horní obálka na hromádce byla adresovaná Noře. Zpáteční adresa v levém rohu obálky zněla:

Frank Richmond 80-17-42

Státní věznice Castleview

Castleview-on-Rawley, 237 51

Ať už byl Frank Richmond cokoli, byl taky vězeň. Kling uvažoval, jestli má dopisy vrátit na noční stolek, rozhodl se nakonec, že si je chce přečíst, a strčil je do pravé kapsy saka. Zavřel zásuvku, přešel chodbou do koupelny, zastavil vodu a vrátil se do obýváku, kde Nora zapálila slušný oheň a nalévala drink.

„Našel?“ zeptala se.

„Našel,“ odpověděl.

14

Ve čtvrtek ráno dva dny před Vánocemi seděl Carella ve služebně za svým psacím stolem a prohlížel si přepisy odposlechů, které pro něj vyhotovili Miscolovi lidé. Předešlý večer natočili pět cívek od 16.45, kdy Fletcher vešel do bytu Arleny Ortonové, do 19.30, kdy odešli ven povečeřet. Nejvíc ho zaujala druhá cívka. Hovor na ní se v jednom bodě pronikavě změnil jak tónem, tak obsahem, a Carella se domníval, že ví proč, ale chtěl si své podezření ověřit, a proto pečlivě četl záznam napsaný na stroji.

Přepis rozhovoru mezi Geraldem Fletcherem a Arlenou Ortonovou, k němuž došlo v bytě sl. Ortonové v domě č. 812 v Crane Street ve středu 22. prosince. Hovor začal přibližně v 17.21 a skončil přibližně v 17.45

téhož data.

Fl.: Myslel jsem po svátcích.

Ort.: Rozuměla jsem tomu, že myslíš po soudním řízení.

Fl.: Ne, po svátcích.

Ort.: Snad se mi podaří odejet, nevím to jistě. Musím se poradit se svým psychiatrem.

Fl.: Co ten má s tím společného?

Ort.: Platím ho, ať k němu jdu, nebo nejdu, víš.

Fl.: Chceš říct… aha, už chápu.

Ort.: Ovšem.

Fl.: Bylo by nejlepší, kdybychom mohli…

Ort.: Jistě, koordinovat to, když to půjde.

Fl.: On si bere dovolenou?

Ort.: Naposledy ji měl v únoru.

Fl.: V únoru, pravda.

Ort.: Dva týdny.

Fl.: Ano, v únoru, vzpomínám si.

Ort.: Zeptám se ho.

Fl.: Ano, zeptej se ho. Protože já bych se opravdu rád dostal pryč.

Ort.: Hm. Kdy myslíš, že ten případ bude… neslyšitelné)

Fl.: Někdy v březnu. Dřív ne. Má novýho obhájce, víš?

Ort.: Chceš ještě trošku?

Fl.: Kousek.

Ort.: Co k tomu? Slanou sušenku nebo topinku?

Fl.: Co jsem měl předtím?

Ort.: Sušenku.

Fl.: Zkusím topinku. Mmm, dobrota. Tos dělala sama?

Ort.: Kdepak, kupuju to v lahůdkách. Co to znamená, nový obhájce?

Fl.: Nic. Stejně ho odsoudí.

Ort.: (neslyšitelné)

Fl.: Dobře.

Ort.: Mícháš další koktejl?

Fl.: Myslel jsem…

Ort.: Na kolik jsi rezervoval stůl?

Fl.: Na tři čtvrtě na osm.

Ort.: Tak to máme moře času.

Fl.: Chceš ještě jeden?

Ort.: Jen trošičku ledu. Kostičku.

Fl.: Oukej. Je tu ještě trochu… (neslyšitelné)

Ort.: Dole. Podíval ses dolů?

Fl.: (neslyšitelné)

Ort.: Já myslela, že tam trochu je.

Fl.: Je, tadyhle.

Ort.: Díky.

Fl.: Protože ten soud bude pro mě náročný.

Ort.: Hmm.

Fl.: Chtěl bych si předem trochu odpočinout.

Ort.: Já se ho zeptám.

Fl.: Kdy se s ním zase uvidíš?

Ort.: Co je dneska?

Fl.: Středa.

Ort.: Zítra. Zeptám se ho.

Fl.: Bude to vědět tak dlouho dopředu?

Ort.: Nějakou představu snad musí mít.

Fl.: Ano, kdyby ti mohl říct aspoň přibližně…

Ort.: Ano, abychom věděli, odkdy můžeme plánovat.

Fl.: Ano.

Ort.: Ten soud má být… kdy jsi říkal?

Fl.: V březnu. To jen hádám. Myslím, že v březnu.

Ort.: Jak brzo po soudu…

Fl.: Nevím.

Ort.: Je mrtvá, Gerry. Nechápu…

Fl.: Ano, ale…

Ort.: Nevím, proč bychom měli čekat. Ty ano?

Fl.: Ne.

Ort.: Tak proč se nerozhodnout?

Fl.: Až to skončí u soudu.

Ort.: Rozhodneme se až po soudu…

Fl.: Ne. Až skončí soud, tak se vezmeme.

Ort.: Ano. Ale neměli bychom mezitím…

Fl.: Četla jsi tohle?

Ort.: Co je to?

Fl.: Tohle.

Ort.: Ne, já o tyhle věci nestojím.

Fl.: Tak proč to kupuješ?

Ort.: Já to nekupuju. Marie mi to dala k narozeninám. Co jsem to říkala, Gerry, ano, že bychom měli určit datum teď. Provizorní datum. Podle toho, kdy bude soud.

Fl.: Hm.

Ort.: Ponechat si dost času, víš? Soud bude asi trvat dlouho, ne, Gerry?

Fl.: Prosím?

Ort.: Myslíš, že soud bude trvat dlouho?

Fl.: Co?

Ort.: Gerry?

Fl.: Ano?

Ort.: Nač myslíš?

Fl.: Jen jsem si prohlížel tady ty knížky.

Ort.: Snad by ses od nich mohl odtrhnout? Abychom si pohovořili…

Fl.: Promiň, holčičko.

Ort.: …o té nedůležité záležitosti. O naší svatbě.

Fl.: Omlouvám se ti.

Ort.: Jestli soud začne v březnu…

Fl.: Může začít a nemusí. Říkal jsem ti, že jen hádám…

Ort.: Dobrá. Řekněme tedy, že začne v březnu.

Fl.: Jestli začne v březnu…

Ort.: Jak dlouho může trvat? Přibližně.

Fl.: Ne moc dlouho. Týden.

Ort.: Já myslela, když jde o vraždu…

Fl.: Mají přece přiznání. Ten chlapec se přiznal, že ji zabil. A svědky předvolávat nebudou, pravděpodobně tam budu jen já a ten chlapec. Moc by mě překvapilo, kdyby to trvalo dýl než týden.

Ort.: Takže kdybychom si řekli, že v dubnu…

Fl.: Pokud se nevytasí s něčím nečekaným, tak samozřejmě.

Ort.: S čím například?

Fl.: To já nemůžu vědět. Na tomhle případu pracuje několik ohromně šikovných lidí.

Ort.: Z úřadu státního zástupce?

Fl.: Ne, měl jsem na mysli vyšetřovatele.

Ort.: Co je na tom k vyšetřování?

Fl.: Vždycky existuje možnost, že to neudělal.

Ort.: Kdo?

Fl.: Corwin. Ten chlapec.

Ort.: (neslyšitelné) podepsané přiznání?

Fl.: Já myslel, že už nechceš.

Ort.: Rozmyslela jsem si to. (neslyšitelné) na konci dubna.

Fl.: To by snad mohlo vyjít.

Ort.: (neslyšitelné)

Fl.: Ne, takhle je to dobré, díky.

Ort.: (neslyšitelné) zapomeňme, že bychom odjeli v únoru. Stejně tam v tu dobu řádí hurikány, že?

Fl.: Já myslel, že v záři nebo říjnu. To snad je sezóna hurikánů, ne?

Ort.: Jeďme místo toho, až skončí soud. Na svatební cestu.

Fl.: Můžou mě u soudu pěkně potrápit.

Ort.: Proč by tě měli trápit?

Fl.: Jeden policajt si myslí, že jsem ji zabil já.

Ort.: To nemyslíš vážně?

Fl.: Myslím.

Ort.: Který?

Fl.: Jeden detektiv. Jmenuje se Carella.

Ort.: Proč by si to myslel?

Fl.: Pravděpodobně už ví o nás dvou…

Ort.: Jak by to bylo možné?

Fl.: Je to ohromně svědomitý policajt. Obdivuju ho, moc. Jestlipak je si toho vědom?

Ort.: Ty ho obdivuješ?

Fl.: Ano.

Ort.: Ty obdivuješ člověka, který tě podezírá…

Fl.: Jenže by mu to dalo setsakramentsky zabrat, kdyby mi to chtěl dokázat.

Ort.: Proč by ho něco takového vůbec napadlo?

Fl.: Ví přece, že jsem ji nenáviděl.

Ort.: Jak to ví?

Fl.: Řekl jsem mu to.

Ort.: Cože? Prosím tě, Gerry, pročs to udělal?

Fl.: Proč ne?

Ort.: Ach Gerry…

Fl.: Stejně by na to přišel. Řekl jsem ti, že je to ohromně svědomitý policajt. Teď už pravděpodobně ví, že Sara spala s půlkou chlapů v našem městě. A asi ví i to, že já jsem to věděl taky.

Ort.: To ale neznamená…

Fl.: A jestli už vypátral i to, že my dva…

Ort.: Co je nám po tom, co ten člověk vypátral! Corwin se přiznal. Já ti nerozumím, Gerry.

Fl.: Já se jen snažím uvažovat jako on. Jako Carella.

Ort.: Je Ital?

Fl.: Řekl bych, že je. Proč?

Ort.: Italové jsou strašně podezíraví.

Fl.: Já způsob jeho uvažování chápu. Jen si nejsem jistý, jestli on chápe můj.

Ort.: Pěkný způsob uvažování, jen co je pravda! Proč bys ji, prosím tě, zabíjel? Kdybys jí chtěl zabít, udělals to už dávno.

Fl.: Ovšem.

Ort.: Tenkrát když odmítla podepsat žádost o rozvod.

Fl.: Samozřejmě.

Ort.: Tak ho nech, ať si vyšetřuje, co je nám do toho? Chceš něco vědět, Gerry?

Fl.: Ano?

Ort.: Přát si, aby tvá žena byla mrtvá, není totéž jako ji zabít. Řekni to tomu svému Coppolovi.

Fl.: Carellovi.

Ort.: Carellovi. Řekni mu to.

Fl.: (se rozesměje)

Ort.: Co je na tom k smíchu?

Fl.: Já mu to řeknu, holčičko.

Ort.: Dobře. A zatím ať táhne k čertu.

Fl.: (se směje) Musíš se převlíkat?

Ort.: Myslela jsem si, že bych zůstala takhle. Chodí se tam ve večerním?

Fl.: Já tam nikdy nebyl.

Ort.: Zavolej tam a zeptej se, jestli se tam smí v kalhotách, buď tak hodný, miláčku.

Podle technika, který instaloval odposlech v bytě Ortonové, byla štěnice v obýváku umístěná v knihovně na stěně proti baru. Carella listoval zpátky stránkami zápisu, až přišel k místu, které ho zajímalo.

Fl.: Četla jsi tohle?

Ort.: Já to nekupuju. Marie mi to dala k narozeninám. Co jsem to říkala, Gerry, ano, že bychom měli určit datum teď. Provizorní datum. Podle toho, kdy bude soud.

Fl.: Hm.

Ort.: Ponechat si dost času, víš? Soud bude asi trvat dlouho, ne, Gerry?

Fl.: Prosím?

Ort.: Myslíš, že soud bude trvat dlouho?

Fl.: Co?

Ort.: Gerry?

Fl.: Ano?

Ort.: Nač myslíš?

Fl.: Jen jsem si prohlížel tady ty knížky.

Carella usoudil, že Fletcher objevil v knihovně štěnici tehdy, když poprvé řekl zamyšleně Hm. Tehdy začala jeho pozornost těkat, takže nebyl schopen soustředit se na dvě záležitosti pro něho i pro Arlenu nesmírné důležité: na nastávající soudní řízení a plány na jejich sňatek. Carellu však více zajímalo to, co Fletcher řekl, když už věděl, že byt je odposlouchávaný. Byl si už jist, že má posluchače, věděl, že ať už rozhovor natáčí kterýkoli policista, záznam nebo jeho přepis se nakonec dostane zpátky k vyšetřovateli. Co tedy řekl Fletcher:

1) Naznačil možnost, že Corwin není vinen vraždou.

2) Prohlásil otevřeně, že ho policista jménem Carella podezírá z manželčiny vraždy.

3) Vyjádřil obdiv ke Carellovi a přitom pochybnost, zda Carella o tom ví.

4) Uvažoval, jestli Carella jako svědomitý policista už přišel na důvod nedělního večerního tažení po barech, jestli ví o Sařině promiskuitě a o tom, že o ní ví i Fletcher.

5) Zažertoval si, že to řekne Carellovi, když mu to fakticky řekl díky odposlouchávacímu zařízení v bytě.

Carella si připadal jako ve snách stejně jako tenkrát, když s Fletcherem obědval a později i popíjel. Fletcher zřejmě hrál nebezpečnou hru, při níž dráždil Carellu úlomky znalostí a provokoval ho, aby je sestavil do smysluplného celku, kterým by se dokázalo, že Saru zabil on sám. Na pásku řekl Fletcher podivně mírným hlasem: „Já způsob jeho uvažování chápu, jen si nejsem jistý, jestli on chápe můj.“ Pronesl to až potom, co věděl, že byt je odposlouchávaný, a dá se předpokládat, že to adresoval přímo Carellovi. Ale co se snažil říct a proč?

Carella by byl strašně rád věděl, co by Fletcher řekl, kdyby si nebyl jistý, že ho někdo poslouchá. Navrhl poručíku Byrnesovi, aby směl požádat soud o povolení umístit štěnici Fletcherovi do auta, a povolení dostal. Zavolal opět laboratoř, kde slíbili, že mu přidělí technika, jakmile zjistí, kde Fletcher parkuje své auto.

Číst milostné dopisy cizího člověka je jako jíst čínské jídlo sám.

V poměrném klidu služebny bral Kling s nechutí do ruky Richmondovy vybrané lahůdky jednu po druhé, neschopný je ocenit, neschopný posoudit jejich chuť nebo složení. O to, že byly aspoň trochu zajímavé, se zasloužila Richmondova vynalézavost. Než opustily vězení, prošly cenzurou, aby bylo jisté, že neobsahují žádost o pilník zapečený v narozeninovém dortu, a cenzura mívá na pisatelovy city neblahý vliv. V důsledku toho mohl Richmond psát jen nepřímo o tom, jak velice Noru potřebuje, jak touží být opět s ní, až si odsedí trest, který, jak věřil, bude zkrácen, jakmile příslušná komise projedná možnost podmínky.jednom dopise byl však krátký odstavec, který zněl trochu jako neskrývaná výhrůžka:

„Doufám, že jsi mi věrná. Pete říká, že určitě ano. Je tam, kdybys ho potřebovala, tak neváhej a zavolej mu. V každém případě tě bude hlídat.“

Kling si to přečetl ještě jednou a sahal po telefonu, když zazvonil. Zvedl sluchátko.

„87. pátrací skupina, Kling.“

„Berte, tady je Cindy.“

„Ahoj,“ řekl.

„Pracuješ?“ zeptala se.

„Zrovna jsem chtěl volat identifikaci.“

„Ach.“

„Ale povídej, to počká.“

Cindy zaváhala, pak řekla tichounce: „Berte, mohla bych se s tebou zítra setkat?“

„Zítra?“ řekl.

„Ano.“ Zase zaváhala. „Zítra je Štědrý den.“

„Já vím.“

„Něco jsem ti koupila.“

„Proč to děláš, Cindy?“

„Ze zvyku,“ řekla a on vytušil, že se usmívá.

„Strašně rád tě uvidím, Cindy,“ řekl.

„Budu v práci do pěti.“

„Žádná vánoční oslava?“

„V nemocnici? Můj drahý Berte, my tady máme denně co dělat s životem a smrtí.“

„To máme všichni,“ řekl Kling a usmál se. „Mám pro tebe přijít do nemocnice?“

„Přijď. K postrannímu vchodu. Je to blízko ambulance…“

„Ano, já vím, kde to je. V pět?“

„Radši v pět patnáct.“

„Oukej, pět patnáct.“

„Bude se ti líbit, co jsem ti koupila,“ řekla a zavěsila. Ještě se usmíval, když vytočil Ústřední identifikaci. Muž jménem Reilly vyslechl jeho žádost a slíbil, že zavolá za deset minut s žádanou informací. Zavolal za osm.

„Kling?“ zeptal se.

„Ano.“

„Reilly z Identifikace. Mám tu materiál na Franka Richmonda. Chceš duplikát nebo co?“

„Můžeš mi přečíst jen žlutej list?“

„Ono je to hezky dlouhý,“ řekl Reilly. „Ten mládenec má potíže se zákonem už od šestnácti let.“

„Potíže jakýho druhu?“

„Většinou hlouposti. Až na tu poslední.“

„Kdy?“

„Před dvěma měsíci.“

„Z čeho ho obžalovali?“

„Ozbrojený vloupání.“

Kling hvízdl a pak řekl: „Máš tam podrobnosti, Reilly?“

„Na listu B ne. Počkej, kouknu se, jestli tu není kopie zprávy o zatčení.“

Kling čekal. Slyšel, jak na druhém konci šustí papíry. Konečně řekl Reilly: „Jo, tady to je. On a ještě jeden chlápek šli do supermarketu někdy kolem zavírací hodiny a ukradli denní tržbu. Když vycházeli, zastavil je detektiv ze sousedství, měl zrovna volno.“

„Kdo byl ten druhej?“

„Jmenuje se Jack Yancy. Taky sedí. Mám vytáhnout jeho obálku?“

„Ne, to není nutný.“

„Třetí fouknul.“

„Já myslel, že jsi řek, že byli jen dva.“

„Ne, byl tam ještě jejich řidič, čekal na parkovišti u vchodu pro dodavatele. Chytili ho ve voze, motor běžel, ale on tvrdil, že o tom, co se děje vevnitř, nic neví. Richmond a Yancy to potvrdili, řekli, že ho v životě neviděli.“

„Zlodějská čest,“ řekl Kling. „Já tomu nevěřím.“

„Dějou se všelijaký věci,“ řekl Reilly.

„Jak se jmenuje?“

„Ten šofér? Peter Brice.“

„Je tam jeho adresa?“

„Ve zprávě ne. Chceš, abych ti ji našel?“

„Když budeš tak hodnej.“

„Zavolám,“ řekl Reilly a zavěsil.

Když telefon za deset minut zazvonil, myslel Kling, že je to zase Reilly, ale byl to Arthur Brown.

„Berte,“ řekl, „ta Ortonová právě volala Fletchera. Můžeš sehnat Carellu?“

„Zkusím to. Co se děje?“

„Smluvili si schůzku na zítra večer. Pojedou za řeku do podniku Křišťálový lustry, tak se jmenuje. Fletcher ji vyzvedne v půl osmý.“

„Dobrý,“ řekl Kling.

„Berte?“

„Co?“

„Chce Carella, abych poslouchal, i když budou pryč? Zítra je Štědrej den, víš?“

„Taky Hal by rád věděl, jestli má trčet v tom náklaďáku, až odejdou z bytu.“

„Steve se s várna domluví.“

„Protože nakonec, Berte, když jsou v sousedním státě, k čemu by byl odposlech?“

„Máš pravdu. Steve bude určitě souhlasit.“

„Oukej. Co je novýho u nás?“

„Klídek.“

„Nepovídej,“ řekl Brown a zavěsil.

15

Detektiv, který zapředl s garážovým mechanikem rozhovor o vymyšlené havárii, při níž viník utekl, byl Steve Carella. Laboratorní technik, který předstíral, že ho poslali z autoklubu, aby mu tady nabili vadnou baterii, byl ten, který instaloval štěnici v bytě Arleny Ortonové.

Fletcher zaparkoval vůz v garáži vzdálené čtyři bloky od své kanceláře; zjistili to snadno, když ho ráno 24. prosince sledovali do práce. (Carella si to myslel už od té doby, co ho sledovali poprvé, protože člověk, který jezdí denně do práce, obvykle parkuje v téže garáži nebo na stejném parkovišti.)

Na chodníku před garáží kladl Carella vymyšlené otázky ohledně zničeného blatníku a světel u fiktivního dodge model 1968, zatímco nahoře instaloval technik štěnici do Fletcherova oldsmobilu. Použít krátkovlnné vysílačky napájené baterií, takové, jakou použil v bytě Arleny Ortonové, by bylo lepší a rychlejší, ale protože baterie se musela vyměňovat a protože přístup do automobilu byl nepoměrně obtížnější než přístup do bytu, rozhodl se napojit štěnici na elektrický systém auta. S kapotou zdviženou a s propojovacími kabely nataženými k Fletcherově baterii ze své odtahovky horečně dělil a napojoval, přidával a maskoval. Nechtěl ukrýt štěnici pod přístrojovou desku (ač by to bylo nejlehčí), protože byla zima a topení bude nepochybně v provozu, což by znamenalo, že citlivý mikrofon přenese všechno hučení a kvílení motorku místo rozhovoru ve voze. Umístil tedy mikrofon v předním sedadle, do výplně
opěradla, a protáhl kabely pod kobercem až pod přístrojovou desku a pak do prostoru motoru, kde ho napojil na elektrický systém městském provozu bude mikrofon bez problémů přenášet každý zvuk z auta na vzdálenost nejvýše jednoho bloku, takže neoznačený monitorovací vůz musí sledovat Fletcherův oldsmobil co nejtěsněji. Jestliže Fletcher vyjede z města, jak má na dnešek večer v plánu, a zaveze Arlenu Ortonovou do Křišťálových lustrů, bude solidní poslech vysílače na otevřené silnici do vzdálenosti čtyř set metrů.

V žádném případě nebude mít policista snadnou práci.

Když Carella viděl z chodníku technika, jak odjíždí ve svém rozvrzaném vehiklu, poděkoval honem garážmistrovi za čas, který mu věnoval, a vrátil se zpátky do služebny.

Svátky už opravdu začínaly, a tak je na Štědrý den ve čtyři hodiny odpoledne oslavovala jako každoročně i 87. pátrací skupina. Začátek zábavy byl libovolný podle toho, jak přicházeli hosté. Ti, na rozdíl od ostatních lidí, kteří v městě oslavovali Vánoce, měli co dělat s trestnými činy, protože trestnými činy se zabývali i jejich hostitelé. Většina hostů byli krámští zlodějíčkové, ale byli tu i kapsáři, několik opilců a jeden vrah.

Zlodějíčky pozatýkala policie v obchodních domech roztroušených po 87. revíru, protože vánoční období je pro krádeže v obchodech jako stvořené. Štědrý den je poslední den, kdy se v obchodech, nabitých až po střechu zbožím, dá toto umění praktikovat. Zlodějíčci mívají různé metody. Tak například jedna jinak vychrtlá zlodějka, jmenovala se Hester Bradyová, vypadala při příchodu do služebny jako v jiném stavu. Její těhotenství způsobilo zboží v ceně asi dvou set dolarů, které si nacpala do spodních, mimořádně objemných kalhot. Je to riskantní systém, pokud člověk nedovede sáhnout, popadnout a nacpat, spustit sukni, odejít k dalším pultům, a stát se tak ve dvaceti minutách z roztomilé irské dívčiny ženou v osmém měsíci. Takové jsou výkyvy antikoncepce.

Muž jménem Felix Hopkins se na své výroční zlodějské povyražení oblékal do trenčkotu podšitého tucty kapes, do nichž se vešly malé, ale cenné klenoty, které ukradl tu a tam z prodejních pultů.

Vysoký, štíhlý a úctyhodně vyhlížející černoch s úhledným knírkem a brýlemi se zlatými obroučkami obvykle přistoupil k pultu a požádal o zapalovač, na který ukázal, a zatímco prodavač vyndával zapalovač zpod skla, sebral pět nebo šest plnicích per. Ruce se mu jen míhaly jako kouzelníkovi; dělal to už tak dlouho, že si ani nemusel rozepínat kabát. A přestože měl v kapsách zlaté plnicí pero, platinové hodinky, zlatou svorku na bankovky, náhrdelník z falešných drahokamů, pěknou sbírku náušnic a prsten s černým onyxem a monogramem, nepřestával protestovat a tvrdit policistovi, který ho zatkl, že ty věci koupil někde jinde a zahodil účtenku a nese si je domů, aby si je sám zabalil, protože se mu nelíbí nedbalost, s kterou to dělají v obchodě.

Většina ostatních zlodějíčků byli narkomani, kteří zoufale sháněli drogu, nedbali na podnikové ani městské detektivy a upadali v pokušení při pohledu na třpytící se zboží v obchodě, který určitě musí být největší na světě. Věděli jen, že sice riskují, ale mohlo jim to před večerem vynést nějaký ten balíček heroinu a zajistit noc bez úzkosti, bez hladu po droze a bolesti abstinence. Tihle hosté vzbuzovali lítost. Přecházeli klecí pro zadržené v pozadí služebny a chtělo se jim řvát nebo zvracet, protože věděli, že cela znamená žádný fet, žádný šleh, žádný kouř, jedině snad methadon – a to ještě kdoví jestli. Nafoukaní profesionálové jako Hester Bradyová s těhotenskými kalhotami, Felix Hopkins se svými tisíci kapsami a Junius Cooper se svými balíčky vycpanými papírem se na ně dívali s opovržením.

Junius Cooper si svůj trik vymyslel dočista sám. Bylo mu asi třiačtyřicet let, byl dobře oblečený a podobal se trochu uspěchanému šéfovi reklamy, který běhá po krámě a snaží se na poslední chvíli obstarat dárky, na něž jeho, sekretářka zapomněla. Přicházel do obchodního domu s několika taškami, které přetékaly dárkově vyhlížejícími balíčky. Jeho modus operandi měl dvě varianty, obě stejně účinné. V obou případech se postavil vedle poctivého zákazníka, ať to byl on či ona, který si na chvíli odložil nákupní tašku na podlahu nebo na pult. Junius okamžitě buď přemístil jeden dárkově zabalený balíček poctivého zákazníka do své tašky, nebo popadl jeho tašku a nechal na jejím místě svoji. Nádherně zabalené balíčky v Juniusově tašce neobsahovaly nic než noviny z minulé neděle. Byla to trochu sázka do loterie, ale měla tu výhodu, že Junius mohl ve vší nevinnosti projít kolem místních detekti
vů s balíčky zaplacenými poctivými zákazníky a zabalenými prodavači. Dopadnout Juniuse bylo téměř nemožné, pokud jste si ho nevšimli, když vyměňoval tašky. Dnes ho zatkli právě při tom.

Ten pestrý hlouček zlodějů se ve služebně smísil s jejich nejbližšími příbuznými – kapsáři, kteří taky pokládali dny šílených předvánočních nákupů za dobu nejvyšší zaměstnanosti v roce. Kapsář nemiluje nic víc než dav a blížící se svátky táhnou ven lidi jako šváby vylézající zpod umyvadla v koupelně. Davy v obchodech, davy na ulicích, davy v autobusech a v podzemní dráze. Kapsáři pracují ve dvojicích nebo sami, jsou to praví umělci lehké ruky. Do někoho strčí, do jiného vrazí, následuje Ach promiňte, a už se jen vytáhne peněženka z kapsy, uřízne ucho od kabely a vysvobodí nabitá prkenice. Ve městě neexistoval detektiv, který by nenosil peněženku hluboko v levé kapse kalhot až u rozkroku, ne v kapse u bundy, protože proti kapsářům nejsou imunní ani policajti. To odpoledne jimi byli obklopeni. Všichni byli přirozeně nevinní a všichni se dovolávali svých občanských práv.

Opilci svá práva neznali a ani jim na nich moc nezáleželo. Začali oslavovat trochu moc brzo a v rozjaření spáchali něco, co bylo v tomto krásném městě pokládáno za nezákonné. Jeden vyhodil řidiče autobusu na chodník, když mu odmítl rozměnit desetidolarovou bankovku, jiný rozbil okno taxíku, když mu řidič řekl, že v žádném případě nemůže v tak rušný den jet až do Calm‘s Pointu, další zase kopl členku Armády spásy, která nechtěla dovolit, aby na její trumpetu troubil cizí člověk, jiný nalil půl láhve whisky do poštovní schránky nebo se vymočil před schodištěm největší městské katedrály. Takové věci. Takové maličkosti.

Jeden ten opilec spáchal vraždu.

Byl nepochybně hvězdou té malé oslavy v sedmaosmdesátce. Malý mužík s jasně modrýma očima a rukama houslisty, převislým černým obočím a černou hřívou na hlavě. Páchl alkoholem a zvratky a znova a znova se tázal, co krucinál dělá na policejní stanici, i když měl bílou košili celou zakrvácenou, bílý obličej postříkaný krví a potřísněné i dlouhé, jemné prsty.

Koho že zabil? Svou vlastní šestnáctiletou dceru.

Jak se zdálo, nevěděl, že je mrtvá. Zřejmě si vůbec nevzpomínal, že přišel domů do svého bytu ve tři hodiny odpoledne, tedy sotva před hodinou, potom, co začal s oslavováním Vánoc v kanceláři hned po obědě, a našel na pohovce v obýváku dceru s mládencem.

Televize vrhala do zatemněného pokoje obrazy, na které se nikdo nedíval, televizní hlasy ševelily a šeptaly a jeho dcera ležela v těsném objetí s neznámým chlapcem, sukně vykasané nad stehna až po břicho. Rytmický pohyb hýždí, extatické sténání, které splývalo s šepotem televizních stínů. Otce vcházejícího do pokoje slyšela, neslyšela ho, když odešel do kuchyně a hledal v zásuvce ve stole dostatečně smrtící, dostatečně trestající zbraň. Našel jen nůž na maso, který zahodil, protože se mu nezdál dost vhodný, ale v krabici na boty pod dřezem objevil kladivo, potěžkal ho v dlani a se sevřenými rty se vrátil do obýváku, kde dcera dosud sténala pod váhou svého mladého milence. Pak ji opakovaně tloukl kladivem, dokud se dívčin obličej nezměnil na krvavou kaši, a hoch křičel, dokud z vyčerpání a šoku neomdlel. Pak přiběhla žena odvedle, našla souseda dosud třímajícího kladivo na znamení strašlivé poms
ty za neodpustitelný hřích, kterého se jeho dcera dopustila právě na Štědrý den. „Georgei,“ zašeptala sousedka a on se k ní otočil s prázdným pohledem. Řekla: „Ach Georgei, cos to udělal,“ a on upustil kladivo a od té chvíle si nepamatoval vůbec nic.

Detektivové ze sedmaosmdesátky měli pěknou vánoční oslavu.

Už zapomněl, jak vypadá. Skoro.

Vyšla z ohromných otáčecích dveří z lesklého chrómu a skla a on viděl nejdřív jen vysokou plavovlásku s plnými ňadry a širokými boky, s krátkými, medově plavými vlasy přiléhajícími těsně k hlavě a s chrpově modrýma očima. Strčila do dveří a vyšla ven na plošinku nad schůdky a on na ni reagoval tak, jak by reagoval na kteroukoli krásnou cizinku, která vyjde do chladného prosincového soumraku. Pak si uvědomil, že je to Cindy, a zabolelo ho u srdce.

„Ahoj,“ řekl.

„Ahoj.“

Zavěsila se do něho. Chvíli kráčeli mlčky.

„Ohromně ti to sluší,“ řekl.

„Děkuju. Tobě taky.“

Ve skutečnosti si byl plně vědom toho, jak spolu vypadají, a okamžitě propadl syndromu mladých milenců, kteří jsou si jisti, že každý, kdo je míjí na větrné ulici, hned pozná, že jsou do sebe zamilovaní až po uši. Každý neznámý člověk – tak si to myslel -je rychle zhodnotí, povšimne si mlčky jejich podobnosti a bude jim závidět jejich mládí a sílu a kvetoucí zdraví, zatouží být na Štědrý den v jejich kůži, být Cindy a Bertem, americkými milenci, kteří se šťastně setkali a dlouho milovali, tvrdě hádali a smutně rozešli, a nyní jsou zase spolu, jak velí vánoční tradice, a září láskou jako rozsvícené barevné žárovky na dvacetimetrovém vánočním stromě.

Našli si podnik nedaleko nemocnice, v němž nikdy předtím nebyli, ať už spolu, nebo každý sám. Kling cítil, že „poprvé“ je při jejich znovunalezení nutností. Posadili se ke kulatému stolečku v rohu místnosti. Okolní zvuky byly příjemné. Myslel si, že takové to asi je v anglické hospůdce o Vánocích: hlasy v uspávajících tichých tóninách, lokál vyhřáté útočiště. To pravé místo pro rozkvět lásky, která málem zemřela a teď se měla znova vzkřísit.

„Kde je můj dárek?“ zeptal se s úsměvem a s předstíranou nedočkavostí.

Sáhla za sebe na věšák na zdi, kam si pověsila plášť, hrábla do kapsy a položila doprostřed stolu malý balíček. Byl zabalený do jasně modrého papíru a ovázaný zelenou stužkou. Upadl trochu do rozpaků jako vždycky, když dostával dárek. Sáhl do kapsy kabátu a položil na stůl vedle jejího svůj dárek. Byl to trochu větší balíček v červeném a zlatém vánočním papíru a bez mašličky.

„Tak,“ řekla.

„Tak,“ řekl.

„Veselý Vánoce.“

„Veselý Vánoce.“

Váhali. Podívali se na sebe. Oba se usmáli.

„Ty první,“ řekl.

„Dobře.“

Vstrčila nehet pod přelepku a rozbalila dárek, aniž roztrhla papír. Pak vytáhla krabičku, odsunula papír stranou, položila krabičku před sebe a otevřela víčko. Koupil jí baculaté zlaté srdíčko, které jako by chtělo puknout vlastním vnitřním životem, starodávný zlatý řetízek byl jako uzda, bránící mu vzlétnout v extázi do prostoru. Dívala se na srdíčko, pak mu rychle pohlédla do vyčkávavého obličeje, krátce pokývla hlavou a řekla: „Děkuju. Je hezoučký.“

„Není sice svatýho Valentýna…“

„Ano.“ Dosud pokyvovala hlavou. Znova se podívala na srdíčko a pořád přikyvovala.

„Ale myslel jsem si…,“ pokrčil rameny.

„Ano, je hezoučký,“ řekla znova. „Děkuju ti, Berte.“

„Tak jo,“ řekl a zase pokrčil rameny. Byl jaksi nesvůj, snad proto, že nenáviděl obřad otevírání dárků. Stáhl stužku z jejího dárku, roztrhl papír a zdvihl víčko malé krabičky. Koupila mu zlatý klips do kravaty ve formě miniaturních pout a on rázem pochopil smysl dárku: není to jen fakt, že je policajt a k jeho pracovnímu vybavení patří i pouta u pasu. Jeho dárek vypovídal něco o jeho citech k ní a byl si jistý, že její dárek říká totéž – že jsou opět spolu a že ona se k němu opět připoutává.

„Děkuju,“ řekl.

„Líbí se ti, Berte?“

„Moc.“

„Myslela jsem si…“

„Ano, strašně moc.“

„Dobře.“

Dosud si neobjednali nic k pití. Kling přivolal číšníka, a než přišel, seděli a rozpačitě mlčeli. Číšník se vzdálil a mlčení se protahovalo a Kling teprve teď začal tušit, že něco je v nepořádku, moc a moc v nepořádku. Zavřela víčko na dárku od něho a seděla a dívala se na zavřenou krabičku.

„Co je?“ zeptal se Kling.

„Berte…“

„Pověz mi to, Cindy.“

„Nepřišla jsem, abych…“

Už to věděl, nemusí to rozvádět. Věděl to a hluk v lokále byl najednou příliš hlasitý a bylo tu příliš horko.

„Berte, já si ho vezmu,“ řekla.

„Chápu.“

„Odpusť.“

„Ne ne,“ řekl. „Cindy, prosím tě…“

„Berte, to, co bylo mezi námi, bylo moc hezký…“

„Já vím, jsi hodná.“

„A nemohla jsem to skončit jen tak… jak jsme to skončili. Musela jsem tě vidět ještě jednou, říct ti, co jsi pro mě znamenal. Chtěla jsem si být jistá, že to víš.“

„Oukej,“ řekl.

„Berte?“

„Ano, Cindy, oukej,“ řekl. Usmál se a dotkl se přesvědčivě její ruky. „Oukej,“ řekl zase.

Strávili spolu půl hodiny, vypili každý skleničku a pak vyšli ven do mrazu, krátce si potřásli rukou, Cindy řekla: „Sbohem, Berte,“ on řekl: „Sbohem, Cindy“ a pak oba odešli, každý jinam.

Peter Brice bydlel v druhém patře domu z hnědého pískovce v jižní části města. Kling tam dorazil něco po půl sedmé, vyšel nahoru, pár minut poslouchal za dveřmi, vytáhl služební revolver a zaklepal. Žádná odpověď. Zaklepal ještě jednou a čekal, revolver zasunul do pouzdra a chtěl odejít, když se na opačné straně chodby otevřely dveře, vykoukl asi osmiletý blonďatý kluk, vyhlédl na chodbu a řekl: „Och!“

„Nazdar,“ řekl Kling a pustil se dolů po schodech.

„Já myslel, jestli to není Santa Claus,“ řekl klučina.

„Ještě je brzo,“ řekl Kling přes rameno.

„V kolik hodin chodí?“ zeptal se kluk.

„Po půlnoci.“

„Kdy to je?“ houkl kluk za ním.

„Ještě ne,“ zavolal Kling a sešel dolů do přízemí. Domovníkův byt našel vedle schodiště, blízko popelnic seřazených na noc. Zaklepal na dveře a čekal. Do šeré chodby nakoukl černoch v červeném flanelovém županu.

„Kdo je?“ zeptal se a šilhal Klingovi do obličeje.

„Policie,“ řekl Kling. „Hledám člověka, který se jmenuje Peter Brice. Víte, kde bych ho našel?“

„Druhý patro, přední chodba,“ řekl domovník. „Ale nestřílejte nám tady.“

„Není doma,“ řekl Kling. „Nemáte tušení, kde bych ho našel?“

„Bejvá někdy tuhle na rohu.“

„Na kterým rohu?“

„Co je ta putyka. Jeho brácha je tam zaměstnanej.“

„Když se jde nahoru po ulici?“

„Jo,“ řekl domovník. „Co proved?“

„To je jen běžný vyšetřování,“ řekl Kling. „Mockrát děkuju.“

Na ulicích byla tma. Poslední opoždění kupující, účastníci různých odpoledních zábav, úředníci a prodavačky, dělníci a hospodyně, všichni ti, co se pachtili kvůli Vánocům už ode Dne díkůvzdání, spěchali teď domů k vytouženému cíli: dát na stromeček poslední ozdůbku, líznout si vaječného koňaku a strávit poslední klidné hodiny v mírumilovném rozjímání, než se ráno roztrhne pytel s příbuznými a známými a začne zběsilé rozdávání a přijímání dárků. Vzduch byl plný vážnosti. O to vlastně o Vánocích jde, myslel si Kling, v té klidné době tichých kroků, a najednou se zamyslel nad tím, proč mu Štědrý den připadá důležitější než samotný hlavní svátek, Boží hod.

Kuřata se pomalu otáčela na rožních a hnědla a jejich lahodná vůně naplňovala lokál, když Kling otevřel dveře a vešel dovnitř. Za pultem stál rozložitý chlapík v bílé kuchařské zástěře a čepici a chystal se napíchnout na rožeň další čtyři kusy tučné bílé drůbeže. Když Kling vstoupil, zdvihl oči. Další muž stál u cigaretového automatu, zády ke dveřím. Byl ještě větší než ten za pultem, měl široká ramena a býčí šíji. Otočil se od automatu ke Klingovi, který právě zavřel dveře, a oba se rázem poznali. Kling věděl, že to je člověk, který ho v pondělí večer zmlátil do bezvědomí, a muž věděl, že Kling je jeho oběť. Ušklíbl se. „I helemese,“ řekl, „koukni se, kdo k nám přišel, Alfe!“

„Vy jste Peter Brice?“ zeptal se Kling.

„Ale jó, sem to já,“ řekl Brice, zaťal pěsti a postoupil o krok ke Klingovi.

Kling neměl v úmyslu pustit se do rvačky s člověkem tak obrovitým, jako byl Brice. Rameno ho ještě bolelo (Meyerův měděný náramek byl na houby), mimoto měl zlomené žebro a zlomené srdce (i to bolí). Třetí knoflík kabátu měl dosud zapnutý. Sáhl pravou rukou po revolveru, bez námahy ho uchopil, vytáhl a namířil Briceovi rovnou na břicho.

„Policie,“ řekl. „Chci vám položit několik otázek o…“

Zamaštěný rožeň ho zasáhl do ruky s revolverem jako meč; prudce ho sekl přes klouby. Rychle se otočil k pultu a v tu chvíli přišla nová rána, rožeň ho vší silou udeřil přes zápěstí a vyrazil mu revolver, který spadl na zem. Současně vrazil do Klinga celou svou váhou Brice a zasáhl ho pod ohryzkem. Klingovou myslí prolétly v následujících třech vteřinách tři věci. Jednak si uvědomil, že kdyby ho Briceova rána zasáhla o kousek víc vpravo, bylo by po něm. Znamenalo to, že Briceovi mrtvola sem nebo tam vůbec nevadí. Dále si uvědomil – příliš pozdě, že Brice řekl muži za pultem: „Koukni se, kdo k nám přišel, Alfe,“ a za třetí – taky příliš pozdě, že domovník řekl: „Briceův brácha je tam zaměstnanej.“ S bolavým pravým zápěstím a s těmi třemi geniálními myšlenkami v hlavě, myšlenkami, které se draly na povrch, zatímco drahocenné vteřiny ubíhaly, zacouval ke dveřím a chystal se bránit jednou zd
ravou rukou, byla to levačka a celkem ne moc k čemu. Od chvíle, kdy ho Alf praštil do ruky (a pravděpodobně mu něco přerazil, zvíře odporný) a Pete ho uhodil do krku, uplynulo pět vteřin a Alf se chystal opustit pult a jít bratrovi na pomoc. Oběma patrně došlo, že je sice sranda nakopat mamlasa, který leze Franku Richmondovi za holkou, ale objevit, že onen mamlas je polda, je horší. A vůbec nejhorší je nechat ho odejít živého.

Šance vyváznout odtud živ a zdráv se detektivu Bertu Klingovi zdála mizivá. Uplynulo už sedm vteřin, a jak se ti dva blížili, utíkaly kupodivu rychle. V téhle čtvrti byli denně lidi ušlapáni na chodníku, aniž se našel někdo, kdo by smekl klobouk a zeptal se zkrvavené oběti, co se stalo. Pete a jeho brácha mohli bez jakýchkoli následků rozcupovat v pěti vteřinách Klinga na cimprcampr, napíchnout ho na rožeň vedle kuřat, otáčet jím, opíkat ho a pak prodávat, libra za šedesát devět centů, poslužte si! Jestli něco nevymyslí.

Nějak nemohl na nic přijít.

Až na to, že člověk nemá nechávat nechráněnou ruku s revolverem v blízkosti bratra s umaštěným špízem.

Revolver ležel na podlaze v rohu, mimo jeho dosah.

(Osm vteřin.)

Špízy byly za pultem, nedosáhl na ně.

(Devět vteřin.)

Pete byl už přímo před ním a chystal se k ráně, po které by Klingova hlava vyletěla ven do kanálu. Alf se blížil zprava s rukama sevřenýma v pěst.

(Detektiv Bert Kling vyrazil obrovským skokem z obklíčení.)

Totiž přál si, aby mohl vyrazit z toho zatracenýho obklíčení. Sebral všechnu odvahu, vyrazil, jako že chce skočit po Peteovi, ale pak najednou uhnul doprava, odkud se rychle blížil Alf, a levou rukou ho uhodil zdola a tvrdě pod pás. Pete se rozmáchl k ráně, Kling jí uhnul a bleskurychle skočil na vpůli ohnutého Alfa a praštil ho sevřenou pěstí do týla. Alf se rozplácl na své vlastní, pilinami posypané podlaze.

Jeden je vyřízenej, pomyslel si Kling a otočil se, právě když ho Pete vší silou uhodil do hrudníku – do druhé strany, než bylo zlámané žebro, zaplaťpámbu i za malý dary! Zapotácel se, dopadl na pult a vymrštil koleno ve snaze kopnout do slabin Petea, který byl natočený bokem směrem k ulici. Pete opatrně uskočil a podařilo se mu udeřit Klinga do tváře pěstí zdviženou nad hlavu, jako by v ní třímal kladivo.

Je po mně, řekl si Kling. A nahlas dodal: „Tvůj brácha je mrtvej.“

Pronesl ta slova náhodou a mimoděk, ale byla to jeho první kloudná myšlenka za celý týden. Pete se na místě zarazil a pěst mu klesla, takže k ráně, která by byla v následujících třiceti vteřinách ukončila všechno, nedošlo; nezasáhla Klinga ani do krku, ani do nosu. Pete se rychle otočil, aby se podíval na bratra, který ležel v pilinách úplně bez hnutí, a Kling poznal svou šanci. Nepokusil se znovu zaútočit na Petea, nepokusil se ho ani kopnout, věděl, že každý pokus přemoct ho fyzicky je odsouzený k jedinému konci. Ale on ještě netoužil, aby mu na malíček u nohy přivázali identifikační štítek. Vrhl se střemhlav po revolveru v rohu lokálu, zdvihl ho levou rukou – rukojeť byla divná a nešikovná, a když se Pete k němu znova otočil, sevřel prsty spoušť.

„Tumáš, ty hajzle jeden posraná!“ řekl Kling.

Pete se vrhl přes místnost.

Kling zmáčkl spoušť jednou a pak ještě jednou, mířil mu na trup přesně tak, jak to tolikrát dělal na policejní střelnici. Velký terč byl až na jejím konci, části těla označené čísly, podle nichž se hodnotil nejúspěšnější zásah, pět bodů za hlavu a hrdlo, čtyři za ramena, tři za paže, dva za nohy. Za Petera Bricea by získal deset bodů, protože ho obě rány zasáhly do hrudi. Jedna prošla přímo srdcem a druhá mu poranila levou stranu plic.

Kling nechal zbraň klesnout.

Seděl na podlaze v rohu lokálu a díval se, jak Pete krvácí do pilin, otřel si pot ze rtů, zamžikal a pak se rozbrečel, protože to byly zatraceně nepovedený Vánoce, to tedy ano!

Carella parkoval před Křišťálovými lustry, ale na opačné straně ulice, už skoro dvě hodiny a čekal, až se Fletcher s Arlenou navečeří. Bylo za deset minut deset a on byl ospalý a otrávený, začínal si myslet, že štěnice v autě nebyla tak skvělý nápad, jak se zdálo. Cestou do restaurace se Fletcher a Arlena ani jednou nezmínili o Sáře nebo o plánech na svůj nastávající sňatek. Jediná vzdáleně důvěrná věc, o níž mluvili, bylo prádlo, které poslal Fletcher a do kterého se Arlena prostě zamilovala a v němž se mu v noci předvede.

Noc už byla a Carella toužil, aby byli oba v posteli a on se vrátil domů k rodině. Když konečně vyšli z restaurace a šli k Fletcherovu oldsmobilu, Carella skutečně pronesl nahlas „Konečně“ a nastartoval vůz. Fletcher taky nastartoval a pak chvíli mlčky čekal, zřejmě až se motor zahřeje, než vyjel z parkoviště. Carella ho následoval v těsném závěsu a napjatě poslouchal. Od chvíle, co nasedli do auta, Fletcher ani Arlena nepronesli ani slovo. Jeli směrem na východ po silnici číslo 701 a mířili na most, ale pořád nic neříkali. Carella si nejdřív myslel, že se zařízení nějak porouchalo, pak ho napadlo, že Fletcher si štěnice v autě všiml a záměrně mlčí, ale nakonec Arlena promluvila a Carella ihned pochopil, co se stalo. Ti dva se v restauraci pohádali a v Arleně to vřelo až do chvíle, kdy už nedokázala potlačit hněv. Její slova vtrhla do ticha Carellova vozu jedoucího těsně za nimi.

Třeba si mě vůbec nechceš vzít, vykřikla.

K smíchu, řekl Fletcher.

Tak proč nechceš stanovit datum?

Já jsem stanovil datum, řekl Fletcher.

Nestanovil. Říkáš pořád jen, až bude po soudu, až bude po soudu. Kdy po soudu?

Ještě nevím.

A kdy se uráčíš to vědět, Gerry?

Nekřič!

Třeba je celá tahle věc podvod. Třeba jsi nikdy neměl v úmyslu si mě vzít!

Vždyť víš, že to není pravda, Arleno.

Jak můžu vědět, jestli jsi opravdu zažádal o rozvod?

Zažádal, říkal jsem ti to.

Tak proč s tím ona nesouhlasila?

Protože mě milovala.

Nesmysl.

Řekla, že mě miluje.

Kdyby tě milovala…

Milovala mě.

Tak proč dělala ty hrůzy?

Já nevím.

Protože byla děvka, proto.

Aby se mi pomstila, myslím.

A proto ti ukázala ten svůj adresář?

Ano, aby se mi pomstila.

Ne. Protože byla děvka.

Snad. Snad se z ní děvka stala.

A do adresáře napsala pokaždé, když ti pověděla o někom novým.

Ano.

O někom novým, s kým se vyspala.

Ano.

Pověděla to Gerrymu a do adresáře si napsala PG.

Ano, aby se mi pomstila.

Děvka! Měls ji nechat sledovat detektivem. Abys měl fotky, mohl jí vyhrožovat, přinutit ji, aby souhlasila s…

Ne, to jsem nemohl udělat. To by mě zničilo, Arleno.

Tvoji drahocennou kariéru.

Ano, moji drahocennou kariéru.

Oba zase umlkli. Blížili se k mostu. Mlčení pokračovalo. Fletcher zaplatil poplatek a vjel na pobřežní dálnici, Carella za ním. Nepromluvili, teprve až byli ve městě. Carella se snažil držet těsně za nimi, ale vzdálenost mezi oběma vozy se zvětšila a on přišel o několik slov rozhovoru.

Ty víš, že mě měla v hrsti, řekl Fletcher. Víš to přece, Ally.

Myslela jsem si to. Ale už si tím nejsem tak jistá.

Nechtěla podepsat žádost o rozvod a já (…) cizoložství, protože (…) vyšlo najevo.

Dobrá.

Myslel jsem si (…) naprosto jasné, Ally.

A já zas myslela (…)

Udělal jsem, co jsem mohl.

Ano, Gerry, ale ona je teď mrtvá. Tak nač se budeš vymlouvat teď?

Mám své důvody, proč chci počkat.

Jaké důvody?

Už jsem ti je říkal.

Nevzpomínám si, že bys mi je říkal…

Jsem v podezření, že jsem ji zabil, copak to nechápeš?

(Ticho. Carella čekal. Fletcher před ním zahnul doprava, sjel z dálnice. Carella šlápl na plyn, právě teď nechtěl ztratit kontakt.)

Co na tom záleží, zeptala se Arlena.

Jistě na tom nezáleží, řekl Fletcher. Jistě ti nebude vadit být manželkou odsouzeného vraha.

O čem to mluvíš?

Mluvím o možnosti… ale nechme to být…

Chci to slyšet.

Řekl jsem, nechme to být.

Trvám na tom, že to chci slyšet.

Jak si přeješ, Arleno. Mluvím o tom, že mě možná někdo obviní z vraždy. A že půjdu kvůli tomu před soud.

To je naprosto zvrácené…

Není to zvrácené.

A co jiného? Vraha mají, tak…

Já jen říkám, co kdyby. Jak bychom se mohli vzít, kdybych ji byl zabil, kdyby někdo řekl, že jsem ji zabil.

Nikdo to neřekl, Gerry.

Ale kdyby přece.

(Ticho. Carella byl teď nebezpečně blízko Fletcherova vozu a riskoval, že bude odhalen. Nemohl si však v této chvíli dovolit propást jediné slůvko, i kdyby se jim měl nalepit na blatníky. Na podlaze auta se natáčelo každé slovo mezi Fletcherem a Arlenou, důkaz přípustný v případě, že by byl Fletcher obviněn a postaven před soud. Carella zatajil dech a zůstával přilepený na vůz před sebou. Když Arlena promluvila, byl její hlas tichounký.)

Mluvíš, jako kdybys to byl fakticky udělal.

Víš přece, že to udělal Corwin.

Ano, vím. Právě proto… Ach Gerry, já tomu nerozumím.

Není čemu rozumět.

Tak proč… jestli jsi ji nezabil, proč se tak bojíš, že budeš obviněný a postavený před soud a…

Někdo by z toho mohl udělat dobrý případ.

Proč?

Někdo by mohl říct, že jsem ji zabil.

Proč by to dělal? Všichni přece vědí, že Corwin…

Mohli by říct, že jsem přišel do bytu a… mohli by říct, že ještě žila, když jsem přišel do bytu.

A žila?

Mohli by to říct.

Ale co je nám po tom, co oni…?

Mohli by říct, že nůž v ní vězel a že já… jsem vešel a našel ji tak… a dorazil ji.

Proč bys to dělal?

Abych to skončil.

Ty bys přece nikoho nezabil, Gerry.

Ne.

Tak proč jen naznačuješ tak strašlivou věc?

Kdyby to byla chtěla… kdyby mě někdo obvinil… kdyby někdo řekl, že jsem to udělal… že jsem udělal, co tamten začal, rozpáral jí břicho nožem… mohli by říct, že si o to řekla.

Co to povídáš, Gerry?

Ty to nechápeš?

Ne, nechápu.

Snažím se ti vysvětlit, že Sarah mohla…

Gerry, já to nechci vědět.

Snažím se ti říct…

Ne, nechci to vědět. Prosím tě, Gerry, já se bojím, já to opravdu nechci…

Poslouchej mě už jednou a mlč! Snažím se ti vysvětlit, co se mohlo stát. Jsi tak zabedněná, že to nemůžeš pochopit? Že mi mohla říct, abych ji zabil?

Gerry, prosím tě, já…

Chtěl jsem zavolat do nemocnice, chystal jsem se zavolat do nemocnice, myslíš, že jsem nevěděl, že není zraněná smrtelně?

Gerry, Gerry, prosím…

Prosila mě, ať ji zabiju, Arleno, prosila mě, že už chce se vším skoncovat, ať ji… proboha, copak ani on, ani ty to nemůžete pochopit? Zavedl jsem ho do všech těch podniků, myslel jsem, že je člověk, který to pochopí. Pro Kristovy rány, copak je tak těžké to pochopit?

Ach Bože, ach Bože, tys ji zabil?

Cože?

Ty jsi zabil Saru?

Ne, Saru ne. Jen tu ženskou, která se z ní stala, děvku, kterou jsem z ní udělal já. Byla Sadie, víš. Když jsem ji zabil. Když zemřela.

Kriste Ježíši, řekla Arlena a Carella přikývl s unaveným souhlasem. Nepociťoval uspokojení, natož triumf. Když jel za Fletcherovým vozem k chodníku před Arleniným domem, přepadl ho jen známý pocit zoufalství a vědomí, že všechno se opakuje. Fletcher vystoupil z vozu, obešel jej a otevřel dveře Arleně, která přijala jeho podanou ruku a s pláčem vystoupila. Carella je zastavil, než došli ke vchodu domu, tiše obvinil Fletchera z vraždy manželky a bez odporu z jeho strany ho zatkl. Fletcher nebyl vůbec překvapený.

A to byl konec. Carella si to aspoň myslel.

V tichu obývacího pokoje, s dětmi už dávno v posteli a s Teddy v dlouhých bílých večerních šatech, na nichž se odrážela barevná světla ze stromečku, ji poprvé objal a poprvé za ten den se uvolnil. Ve čtvrt na dvě zazvonil telefon. Šel do kuchyně a při třetím zazvonění zvedl sluchátko. Doufal, že se děti nevzbudí.

„Haló,“ řekl.

„Steve?“

Hned poznal poručíkův hlas. „Ano, Pete?“ řekl.

„Právě mi volali z Kalkaty,“ řekl Byrnes.

„Ano?“

„Ralph Corwin se ve svý cele oběsil. Kolem půlnoci. Zřejmě zrovna v tu dobu, když se Fletcher ve služebně přiznával.“

Carella mlčel.

„Steve?“

„Ano, Pete?“

„Nic,“ řekl Byrnes a zavěsil.

Carella stál pár vteřin s telefonem v ruce, pak ho vrátil zpátky do vidlice. Podíval se do obýváku, kde teple zářila světla na stromku a myslel na zoufalého narkomana ve vězeňské cele, kde si vzal život, aniž se dověděl, že ho nevzal nikomu jinému.

Byl Boží hod vánoční.

Někdy nedávalo nic smysl. Vůbec žádný.

Ed McBain

Zemřela jako Sadie

Z anglického originálu

Sadie When She Died

přeložila Alena Maxova.

Obálku navrhl Pavel Hrách.

Foto na obálce Pavla Hrachová.

Vydalo nakladatelství Český spisovatel, a.s.

v Praze roku 1997

jako svou 6543. publikaci.

Odpovědná redaktorka Lenka Ščerbaničová.

Technická redaktorka Pavla Vokounová.

Sazba studio Rekosa, Hostouň u Prahy 89.

Vytiskla Tiskárna Ekon Jihlava

Vydání první

Stran 144

22-002-97

Doporučená cena (včetně DPH) 84 Kč.

V nakladatelství český spisovatel vyšly dosud tyto detektivní příběhy Eda McBaina:

Profesionál

Vraždy pod stromeček

Nešpory

Dům, co postavil Jack

Vdovy

Zub za zub

Která stála za vraždu?

Nenávist

Polibek

Jed

Mary, Mary

Zlovolnost

Těžký prachy

Přízraky

Postrach

Panenka

Jako z lásky

Deset plus jeden

Osm černých koní

Zemřela jako Sadie

Připravujeme: Calypso (Kalypso)

Knihy a informace o našich titulech obdržíte na adrese obchodního střediska nakladatelství:

Český spisovatel

Stroupežnického 10, 150 00 Praha 5

tel&fax 02/548110, telefon 02/536462